Zásady odvodnění střech

Odvodnění střechy má dva základní typy, a to vnitřní a vnější. Vnitřní odvodnění se využívá u plochých střech a svým principem připomíná trychtýř. Vede zachycenou vodu středem objektu do kanalizace. Jinak je tomu u vnějšího odvodnění, aplikovaného na šikmé střechy. U něj je voda vedená ke krajům střechy, kde se jímá do žlabů a svody odvádí pryč. Oběma typům odvodnění je jedno společné, je potřeba určité sešikmení střešní plochy (spád), aby voda putovala k místu určení.

Vnitřní odvodnění

Plocha střechy je odvodněna pomocí vtoků a svodného potrubí vnitřkem budovy. Může být buď gravitační, kdy voda odtéká samospádem, nebo podtlakové, kdy je potrubí 100% zaplněné vodou. K podtlakovému odvodnění se řadí i tzv. monzunové vpusti velkých průměrů, které fungují jako přepad.

Vnější odvodnění

Podle umístění žlabů rozlišujeme systémy podokapní, nástřešní, nadřímsové a případně zaatikové a mezistřešní. Žlaby mají nejčastěji půlkruhový tvar, který je z hlediska hydrauliky pro vodu nejideálnější. V poslední době se ale prosazují taky hranaté žlaby, zejména jako architektonický prvek. Z technologického hlediska tvoří vnější odvodnění nejčastěji klempířské prvky.

Spádování odvodňované plochy

S odvodněním úzce souvisí spádování. Aby voda co nejrychleji odtekla směrem k výtokům, je nutné dodržet požadavky na minimální spád/sklon střešní roviny. Měl by být takový, aby se na střeše netvořily kaluže. Dle doporučení odborníků i výrobců hydroizolací je minimální spád v ploše střechy 1 %, optimální jsou ale 3 %. Středové úžlabí v ploché střeše, které vede vodu ke vtoku, by mělo mít spád 1 %.

U šikmých střech se sklon střešní plochy řídí požadavky výrobce krytiny. Spádování žlabu se pak odvíjí od jeho umístění na střeše. Minimální sklony pro jednotlivé typy žlabů jsou:

Zásady pro odvodnění plochých střech

Umístění vtoku/střešní vpusti

Každá vnitřně odvodňovaná střecha by měla mít minimálně dva vtoky (střešní vpusti) se samostatným svodovým potrubím. Pokud je na střeše pouze jeden vtok, musí být doplněný alespoň bezpečnostním přepadem, který slouží jako pojistka při ucpání vtoku.

Bezpečnostní přepady jsou vhodné především tam, kde je při přívalových deštích vysoké riziko vniknutí vody do objektu. To je např. na balkonech, terasách a střešních zahradách, kdy se voda do domu může dostat vstupními dveřmi. Přepad by měl být osazený ve výšce min. 100 mm nad plochou střechy.

Vpusti by na střeše měly být vždy odsazené od jakékoliv další konstrukce (např. atiky, světlíku, nástavby pro výtah apod.), a to aspoň o půl metru (lepší je celý metr). Bez respektování této zásady není možné hydroizolaci spolehlivě opracovat a napojit ji na tělo vpusti. Musí být taky přístupné pro kontrolu a čištění, a to především u střešních zahrad a teras.

Střešní vpusti musejí mít hrdlo vtoku pod úrovní hydroizolace (snížení o 1 až 2 cm), čímž se zajistí plynulý odtok vody bez jakýchkoliv překážek. Přičemž překážkou může být i spoj hydroizolačních pásů, který sice nepatrně, ale přece jen převyšuje okolní plochu.

Problémům s ucpáním vtoku zabraňují ochranné košíky, které by měly vyčnívat nad střechou, aby se na nich neshromažďovalo listí a další nečistoty. Jejich tvar a odsazení se přizpůsobuje provozu střechy. Je totiž rozdíl, jestli jsou umístěné na nepochozí střeše nebo využívané terase.

Důležitou hodnotou pro odvodnění je 15 metrů. Určuje maximální vzdálenost vtoku od atiky nebo rozvodí střešních ploch. Jeden vtok zkrátka odvodní plochu ve svém okolí do vzdálenosti 15 metrů na všechny strany. Stejnou maximální hodnotu 15 metrů musí respektovat i vzdálenost vtoků ve žlabech.

Konstrukční zásady

Minimální průměr vtoku má být 70 mm, je ale lepší použít alespoň 100 mm. Zmenší se tak riziko jeho ucpání. Zimním problémům předchází v nutných případech použití vyhřívaných vtoků. Běžně ale postačuje na rozehřátí zmrazků teplý vzduch stoupající z kanalizace. Pokud je však vtok blízko okna nebo je umístěný na terase či balkonu, pak je nutné zajistit, aby z něj neunikal zápach z kanalizace.

U nových střech se používají dvouúrovňové vpusti, které odvodňují i parozábranu. Jinak je tomu v případě rekonstrukcí, pro které jsou určené sanační vtoky s těsněním. Brání unikání vodních par do souvrství střechy. V každém případě by na střeše měly být vždy použité vtoky renomovaných výrobců, které umožňují vodotěsné napojení hydroizolace na těleso vtoku.

Důležité je i řádné připevnění vtoku k nosné konstrukci, pouhé zapuštění do vrstev střešního pláště nestačí. Tlak vody je v exponovaných situacích velký a jeho působením by mohlo dojít k odtržení napojené hydroizolace.

Odpadní potrubí

Potrubí má být v celé výšce svislé, včetně napojení vtoku. Nejsou přípustná žádná zalomení, která by byla překážkou odtoku vody. Pokud je to možné, mělo by být vnitřní dešťové odpadní potrubí vedené mimo pobytové místnosti, nejen z důvodu estetiky, ale i kvůli hluku za deště a orosování potrubí.

Zásady odvodnění šikmých střech

Odvodňovací žlaby a úžlabí

Maximální vzdálenost vtoků ve střešních žlabech, a to od jejich konce nebo od rozvodí, je 15 metrů. Tedy stejná hodnota vzdálenosti jako v případě plochých střech.

Velmi důležité je u žlabů respektovat jejich dilatační pohyby. Zejména plechy v exponované pozici na střeše se působením tepla a zimy roztahují nebo smršťují. Pokud by nebyly dilatační úseky spojeny způsobem, který tyto pohyby umožňuje, pak by došlo k roztržení spoje. Největší přípustné dilatační délky žlabů se liší podle použitého materiálu.

K variantám odvodnění šikmých střech patří i zaatikové a mezistřešní žlaby. Jedná se o efektní řešení, kdy je odvod vody schovaný za stavební konstrukcí, jenže právě to z nich dělá rizikovou záležitost. Každá porucha klempířských prvků u tohoto typu žlabu stavební konstrukci poškodí. Proto se jejich použití příliš nedoporučuje. Pokud je to opravdu nutné, pak by měly být hodně široké (aspoň půl metru) a co nejmělčí. Řešením je i náhrada vyplechování úžlabím s povlakovou hydroizolací.

Odpady

Dešťové odpadní potrubí by mělo být na žlab napojené skrze kónický kotlík. Tento klempířský prvek optimálně usměrňuje proud vody ze žlabu do svodu, díky čemuž je možné zvětšit odvodňovanou plochu střechy až o třetinu.

Svodová roura by neměla procházet atikou, ani jinou částí stavební konstrukce. Problém odvodňovacího systému by se v takovém případě projevil zatékáním do stavby.

K údržbě střešního svodu slouží lapač splavenin, který se osazuje v úrovni terénu, nebo čisticí tvarovka umístěná asi metr nad terénem.

V místech, kde hrozí mechanické poškození svodové roury (nejčastěji poblíž komunikací), by měl být pro ni do výšky 1,5 m nad terénem použitý odolný materiál (např. kamenina).

V době sucha je otázka odvodnění střech přehlížená. Jednak se odehrává mimo náš osobní životní prostor a za pěkného slunečného dne vypadá i jako málo důležitá. Vystřízlivění ale přijde s prvním deštěm. Nenechejte to dojít tak daleko a pokud stavíte dům, tak se řiďte uvedenými zásadami. Pokud už váš dům stojí, pak je nyní na podzim ideální čas na revizi okapů před zimou a na jejich vyčištění. Přečíst si o ní můžete ve článku Poradíme vám, jak vyčistit okapový systém.