Zachovat? Jistě, je to krásná památka na dobu minulou. Dejme tomu, že se najdou i nějaké zdroje, jak rekonstrukci zafinancovat. Ale co dál? Je třeba najít také citlivé a smysluplné využití, které památce vdechne život a přitom jí neublíží. Ráda bych vám představila zámek, u kterého se to povedlo, přestože jeho startovací podmínky byly mizerné a všechny racionální úvahy by nad ním zlomily hůl.
Mluvím o zámku Linhartovy. Najdete jej v turisty málo vyhledávaném podhůří Jeseníků, na půl cesty mezi Krnovem a Městem Albrechticemi. Leží přímo na česko-polské hranici, takže část bývalého zámeckého parku je za řekou Opavicí v Polsku. K zámku náleží stejnojmenná obec se zhruba dvěma stovkami obyvatel. Nenechte se odradit těmito neatraktivními fakty a třeba vás k výletu do bohem zapomenutého horského kraje přiměje další čtení.
Při příchodu uvidíte poměrně rozsáhlou barokně renesanční stavbu na uzavřeném čtvercovém půdorysu s válcovou nárožní věží. Z větší části se zachoval i park, kde stáří nejstaršího dubu je odhadováno na 850 let. V průběhu svého života prošel zámek mnoha vzlety i pády a za jeho šťastné období lze asi považovat 18. století, kdy patřil hraběti Sedlnickému z Choltic. Tento vzdělaný, uměnímilovný a bohatý muž zámek přebudoval na barokně renesanční a proslavil jej pompézními zahradními bály. Navštěvovala je šlechta a nejvybranější evropská smetánka, včetně takových osobností jako císařovna Marie Terezie nebo francouzský filozof Voltair. Zámek měl tehdy obrovské renomé a pohostinnost hraběte byla známá po celé Evropě.
S tím ostře kontrastuje stav, jaký měla možnost poznat naše generace. Po druhé světové válce byl zámek vyrabovaný, vykradený a zničený tak, že zůstalo jenom obvodové zdivo. První krok k záchraně chátrající stavby proběhl v 70. letech, ale zahrnoval jen nejnutnější hrubé stavební práce – zakrytí střechou a osazení oken, aby mohla sloužit nejprve jako sklad průmyslových hnojiv, posléze jako sklad zdravotního zásobování. Zámek přitom samozřejmě nadále chátral jak zvenčí, tak zevnitř. Po roce 1989 sice byla zahájena obnova fasád, ale zásadní zlom nastal až v roce 2001, kdy zámek za symbolickou 1 korunu od státu odkoupilo Město Albrechtice.
Tehdy se zde sešla skupina deseti nadšenců, kteří ze svých finančních prostředků, ve svém volném čase a bez nároku na odměnu začali zámek opravovat. Svým zápalem nakazili i ostatní, takže nakonec to bylo 300 dobrovolníků, kteří zámek téměř čtyři roky dávali dohromady.
Pak vyvstala ona záludná počáteční otázka, co s ním? Plány byly megalomanské, od luxusního ubytování pro zahraniční návštěvníky, přes ekoturistku až po konferenční centrum. Úspěšnost v daném prostředí se ale od žádného z nich nedala očekávat, a tak do hry vstoupila osoba, která byla od počátku hybatelem veškerého dění – dnešní kastelán, pan Jaroslav Hrubý. Svou energii zámku předává v roli kastelána dál už 15 let a výsledkem jsou stále rostoucí počty návštěvníků.
Ano, všechno, co se opravovalo, jsme hradili ze svého. Pokud nějaký materiál zajistilo město, tak jsme aspoň práce prováděli zadarmo. Sám jsem například čtyřikrát vylíčil celý zámek nebo natřel všechny podlahy. Tak to prostě tenkrát bylo.
Sám nevím, ale když jsem sem poprvé přišel, tak jsem ucítil obrovsky pozitivní energii a místo jsem si okamžitě zamiloval. Druhá věc byli lidé. Mohl bych vymýšlet nejšílenější aktivity, ale kdybych kolem sebe neměl správné lidi, tak bych nic nedokázal. Tady takové lidi mám. S nimi se podařilo uskutečnit můj sen, a to zřídit první dětskou galerii na zámku. Její podstatou jsou prostorové práce z papíru, díky nimž se zde děti potkají se zvířaty, oblíbenými pohádkovými postavičkami a mnoha dalšími zajímavostmi.
Pana Kutálka miluju od dětství a když jsem se dozvěděl, že tahle expozice hledá nové prostory, bylo mi jasné, že o ni budou mít zájem i další hrady a zámky. Tehdy jsem vsadil všechno na jednu kartu, vybral z účtu 25 tisíc a koupil za ně nejdražší noťas na trhu. Během týdne jsem se na něm naučil pracovat a udělal jsem prezentaci Linhartovského zámku. Takhle vyzbrojen jsem jel do Prahy za snachou pana Kutálka. Dívala se na mě nedůvěřivě a když jsem jí ještě na mapě ukázal, že zámek leží na samé výspě republiky, tak dokonce začala pochybovat o mém zdravém úsudku. Ale přece jen jí to nedalo a přijela se podívat. Když uviděla nadšení lidí, kteří zámek opravují za své, tak řekla, že takové magory neviděla nikde na světě a že sbírka nikde jinde nemůže být. Dokud tady budu dělat kastelána, tak Kutálkova keramika bude v Linhartovech stálou expozicí, protože je pohlazením po duši.
Základem je skupina příznivců, kteří se stále vracejí, jak obměňujeme naše expozice. Ale jinak nás znají po celé republice, protože míváme zájezdy až z Prahy nebo Jižních Čech. A nejen to, navštívili nás už také turisté z mnoha zemí Evropy a jeden dokonce až z Ugandy.
Tuhle skutečnost jsem proměnil v benefit a jsem rád, že v interiérech nic není. Máme sice v jedné místnosti ukázku originálního historického nábytku, který nám darovala mecenáška z Rakouska, ale víc běžných zámeckých relikvií nechceme. Tohle si návštěvníci mohou prohlédnout jinde. U nás chceme v první řadě zaujmout děti. Návštěva u nás musí být o pohodě a o legraci.
Kdepak, zámeček si vzala za svůj celá vesnice a jsme tady fantastická parta. Ať vymyslím cokoliv, tak mě vždycky podpoří a pomůžou mi. S nimi se mi daří zámek oživit a ještě se u toho bavím.
Jak je vidět, tak prvotní nadšení lidí soustředěných kolem zámku v Linhartovech nevyprchalo. Vytrvalo do dneška a nabaluje na sebe další srdcaře.
Foto: autor + Karel Knapp
Pevnější než ocel, robustnější než beton a pružnější než dřevo – bambus by se mohl stát novým „zázračným“ materiálem ve stavebnictví. V Asii, Africe a Jižní Americe se tento udržitelný zdroj používá k...
Český Krumlov je známým turistickým cílem pro milovníky památek, vodáky nebo příznivce divadla s otáčivým hledištěm. Rádi bychom vám jej ale představili ještě jinak, a to jako město malebných střech s...
