Udržitelnost není jen o použitých materiálech, klíčem je životnost stavby

Výsledky nové studie Posouzení LCA projektu rodinného domu Zina Mikulčice ukazují, že environmentální dopady stavby, zahrnující nejen výrobu, ale i následný provoz, se u zkoumaných konstrukcí (pálená cihla, pórobetonová tvárnice a dřevěná sendvičová konstrukce) liší jen minimálně. Zpracovatelem studie je Univerzitní centrum energeticky efektivních budov ČVUT (UCEEB). Podle něj je klíčovým faktorem udržitelnosti především celková energetická náročnost, provoz budovy a životnost stavby.

Objektivní přístup jako nejlepší řešení

„Pokud ministerstva skutečně podporují udržitelnou výstavbu, musí zohlednit výsledky analýz vlivu stavebních materiálů na životní prostředí. Veřejná debata o udržitelnosti staveb často sklouzává ke zjednodušeným závěrům. Není ale na místě protěžovat jeden stavební materiál. Pro Českou republiku by se měla najít funkční surovinová politika, která by reálně naplňovala cíle udržitelné výstavby. Musí vycházet z ověřitelných dat a komplexního posouzení všech dostupných materiálů. Pro mnohé politiky je však zásadnější emocemi vnímaná ‚ekologičnost‘ dřevostaveb, než daty podložený pohled na to, co skutečnou udržitelnost představuje,“ říká Kamil Jeřábek, generální ředitel společnosti wienerberger.

Podstata studie posouzení rodinného domu

Cílem studie bylo porovnat environmentální dopady různých typů konstrukčních řešení v celém jejich životním cyklu, tedy od vzniku až po likvidaci (tzv. from cradle to grave) v horizontu 50 let. Pouze na základě takto komplexního přístupu je možné vytvořit podklad pro kvalifikované rozhodování.

Výsledky ukazují, že rozdíly mezi jednotlivými konstrukčními variantami jsou minimální. Rozdíl v globálním oteplovacím potenciálu (GWP) mezi cihelnou, pórobetonovou a sendvičovou stěnou činí pouhých 2,72 kg CO_₂ na m^² za rok. Za období 50 let to odpovídá emisím, které vzniknou při cestě automobilem z Prahy do Brna a zpět.

Skutečná udržitelnost vyžaduje komplexní přístup

„Dřevo představuje významnou příležitost pro udržitelnou výstavbu díky svému obnovitelnému původu a schopnosti ukládat uhlík. Nelze však automaticky předpokládat, že je tou nejlepší volbou pro každou stavbu. Skutečná udržitelnost závisí na celé řadě faktorů — od návrhu budovy a její životnosti až po provozní náročnost a místní podmínky. Tyto aspekty je třeba hodnotit na základě ověřených dat a případových studií v rámci celého životního cyklu stavby. V současnosti se pozornost často soustředí na snižování uhlíkové stopy spojené s výrobou stavebních materiálů (embodied carbon). Avšak provozní fáze budovy (operational carbon) stále tvoří významnou — a u mnoha budov dominantní — část celkových emisí skleníkových plynů. To platí zejména u méně energeticky úsporných nebo dlouhodobě využívaných budov. Klíčová je proto nejen volba materiálů, ale také kvalita návrhu, technické řešení, životnost budovy a její reálné provozní chování. Výsledná udržitelnost stavby tak závisí na kombinaci všech těchto aspektů, nikoli pouze na jednom parametru, jako je materiál,“ říká Julie Železná z UCEEB ČVUT.

Životnost staveb jako rozhodující parametr

Pokud vezmeme v úvahu reálnou a praxí ověřenou životnost cihlových domů, která je podle environmentálního prohlášení o produktu (EPD) deklarovaná na 150 let, má to významný dopad na hodnocení udržitelnosti a environmentálních dopadů těchto staveb. Oproti tomu sendvičové dřevostavby taková data nemají. Kvůli kombinaci různorodých materiálů ve vrstvené skladbě nelze transparentně doložit jejich životnost ani recyklovatelnost. Odhadovaná životnost těchto konstrukcí přitom obvykle nepřesahuje 50 let. Právě vlastnictví EPD je zásadním vstupním hodnocením produktů, které tvoří konstrukci domu. Pokud by se tedy použité materiály posuzovaly v kontextu životnosti, výsledky by se pozitivně přiklonily na stranu domů z cihel.

Stavební materiály s kratší životností vedou k častějším rekonstrukcím, a tím vyšší spotřebě stavebního materiálu a generování stavebního odpadu. To jde proti samotné podstatě udržitelného stavění. Zatímco cihlový dům vydrží až 150 let, u sendvičové dřevostavby je za tu dobu nutné dvakrát obnovit celou konstrukci. Takový přístup ve výsledku zanechává výrazně větší uhlíkovou stopu, než by naznačovala původní fáze výroby.

Udržitelnost není jen tady a teď

Z pohledu udržitelnosti je důležitá i recyklace stavebních materiálů. U sendvičových dřevostaveb je to kvůli jejich vrstvené skladbě výrazně složitější. Kombinace dřeva, izolací a dalších materiálů činí jejich rozebrání a třídění technicky i ekonomicky náročným, v mnoha případech prakticky nemožným. Cihly naproti tomu umožňují snadné oddělení a opětovné využití. Po demontáži lze keramické zdivo upravit na druhotnou surovinu a znovu použít například jako zásypový nebo konstrukční materiál.

„Skutečně udržitelné jsou ty stavební materiály, které obstojí ve zkoušce času, snižují náklady na výstavbu a údržbu, mají nízké dopady na životní prostředí a přispívají ke stabilnímu trhu s bydlením. Nestačí se přitom ohánět ‚zeleností‘, když výsledkem jsou stavby s nižší životností a vyššími náklady na obnovu. Zvýhodňovat konstrukce jen podle počáteční uhlíkové stopy bez ohledu na celkový cyklus stavby není udržitelné ani odpovědné. Skutečně udržitelné stavění musí vycházet z toho, jak dlouho bude stavba fungovat, jak snadno se udržuje a co s ní bude po konci životnosti. Měla by vzniknout národní strategie dekarbonizace založená na transparentních datech a srovnatelných metodikách. Pouze tak můžeme zajistit dostatek stavebních materiálů a zároveň zvýšit dostupnost bydlení v České republice,“ říká ředitel produktového managementu a business developmentu společnosti Wienerberger Jiří Dobiáš.

Zdroj: Mgr. Marie Třešňák Lesáková, Wienerberger s. r. o.