Tesaři byli odjakživa elitou mezi řemesly

Tesařský rám (vazba) se objevuje jako konstrukční prvek už ve starověku a jeho konstrukční podstata se časem nijak významně neměnila. Postupně se však rozvíjelo a kombinovalo jeho uplatnění. Důležitou úlohu přitom sehrála tesařská rukodělná práce, která kombinovala zručnost, širokou škálu praktických zkušeností a technickou představivost.

Již v dávné minulosti vynikali slovanští tesaři v pracích sekerou, ale s používáním pily se u nich setkáváme velmi zřídka. Své mistrovství dokázali nejen při budování hradišť, ale také různých opevnění, mostů, kostelíků i obyčejných příbytků. Později nacházíme tesařskou práci na knížecích dvorech, ve vznikajících městech i vesnicích. Základními způsoby práce se tehdejší tesaři příliš nelišili. Rozdělovalo je pouze to, pro koho dělali a na čem pracovali.

S rostoucími požadavky feudálních dvorů, hradů i měst se tesařská práce postupně rozvíjela a zkvalitňovala. Současně s tím se specializovalo a množilo nářadí tesařů. Ke kácení a štípání dřeva používali sekery podtínací a kladní (štípací), klíny a palice. K obrábění sloužila sekera hlavatá, bradatice (později širočina), teslice rovná a oblá, také různá dláta, palička, strouhací pořízy (rovný a křivý), skoby a měřicí nářadí (šňůra, loket, úhloměr, olovnice a kružidlo). K budování různých konstrukcí tesaři používali buď neopracované kmeny (kulatinu) nebo kmeny otesané (trámy). Štípané fošny, desky, šindele a dranice užívali k zastřešování a zastropování objektů, na podlahy, k bednění a ke zhotovování tesařského nábytku.

S časem se rozvíjely specializace tesařů

Ve 14. století už běžně nacházíme tesaře téměř všude. Například jen v Praze jich bylo napočítáno 71. Většina z nich sídlila na Novém Městě, kde býval dřevěný trh. Na Starém Městě je v té době doložen pouze jediný mistr tesař, který se tu přihlásil k měšťanství roku 1361. O 300 let později, v roce 1614, už bylo na pražském Starém Městě tesařských mistrů 41. Stejně se počet tesařských mistrů zvyšoval v každém městě. Avšak i při svém značném počtu zůstávali tesaři dlouho bez vlastní organizace a bývali podřízeni Cechu zednickému. Samostatný Cech tesařů je v Praze poprvé doložen teprve roku 1585, a to na Novém Městě. K vlastní cechovní organizaci tesaři v jiných městech dospěli málokde, a bývali tak podřízeni cechům společným, obyčejně zednickému nebo kamenickému. Výjimkou byly samostatné cechy tesařů v královských městech Litoměřice (1579), Mladá Boleslav (1593) a Kutná Hora (1608).

Další obory dřevařské činnosti

Jak se náplň práce tesařů košatila, došlo brzy ke specializacím na určité obory dřevařské činnosti. Od pravověrných tesařů, pracujících na různých stavebních konstrukcích a při výrobě jednoduchého tesařského nábytku, se časem oddělili truhláři, zabývající se zhotovováním stylovějšího a náročnějšího nábytku, dveří a obkladů. Historicky zaznamenáni jsou kotečníci a budnaři, kteří stavěli krámy a kotce, nebo mostníci, zabývající se budováním a opravami mostů. Za tesaře specialisty byli považováni beraníci, kteří beranidla nejen sestrojili, ale také s nimi pracovali na vodních stavbách tak, že zaráželi do břehů i dna řek sloupy a kůly. Lodnáři zase stavěli lodě a prámy, rourníci dlabali dřevěné roury k vedení vody. Dílo tesařům čas od času přebírali mlynáři, kteří si stesávali potřeby ze dřeva sami.

Dřevo je základ

Materiál tesaři získávali v podobě loupaných kmenů přímo z lesa a pak si ho do potřebných tvarů a rozměrů obráběli sami. Otesávání kmenů se provádělo buď v tesařské dílně nebo v případě potřeby i na místě stavby. Kmen určený k tesání se ukládal a skobami připevňoval na tesařské kozy. Následně se na čelech kmenu předznačil profil příštího trámu. Aby se při prvním osekávání nevybočilo z přímého směru, označovaly se na povrchu kmene hrany přímkami, a to pomocí šňůry namáčené v rozmočené hlince. Nádobka, v níž se šňůra smáčela se nazývala rudník, k navíjení a odvíjení šňůry sloužil kolovrátek.

Aby se první osekávání provádělo lehčeji, kmen se na osekávané straně vruboval záseky vzdálenými 70 až 80 cm od sebe. Přebytečné dřevo se pak hlavatkou odsekávalo (odštěpovalo) a širočinou otesávalo (omítalo). Tím se tesaná plocha zbavila nerovností a třísek. Kmen se osekával na tolika stranách, kolik příští určení trámu a povaha práce vyžadovaly.

Tesařské nástroje

K nástrojům, které tesař v plně rozvinuté rukodělné tesařské výrobě užíval k obrábění dřeva a přípravě různých konstrukcí, patřily sekery (hlavatka, širočina, pobíječka, dlabatka, rovná a oblá teslice, křížovka), poříz rovný a křivý, různě dimenzovaná rovná, úkosná, úhlová a půlkulatá dláta, palička, různé nebozezy a špulíř. Z pil (zhruba od 16. století) to byla dvoumužná pila zvaná ušatka a menší pily rozvodové. K uhlazování povrchu dřeva sloužily tesařům hoblíky – hladík, macek a perkař.

Velmi důležitým nástrojem tesaře byl úhelník a k měření délek původně tzv. loket, později nahrazený skládacími, posuvnými, tyčovými nebo pásmovými měřidly. Ke stanovení polohy míval tesař olovnici, později vodní váhu. Ke zvedání těžších trámů sloužila páka a kladka, k pokládání a upevňování dřev kozy a skoby, k předznačování kružnic a oblouků kružidlo.

Při výčtu ručních nástrojů a jednoduchých strojů je dobré si uvědomit, že tato triviální výbava postačovala ke stavbě složitých krovů a věží, které dodnes obdivujeme.

Tesaři byli zkrátka odjakživa mezi střechařskými řemesly špička, muži schopní nejen úctyhodných fyzických výkonů, ale také bystrého intelektu, který jim umožňoval konstruovat ve velkých výškách složité vazby. Před tesaři všech věků je třeba smeknout.

Závěrem ještě jeden lidový popěvek:

Zpracováno z publikace Zapomenutá řemesla, autoři Janotka a Linhart, nakladatelství Svoboda, rok 1984