Hovoříme sice o střeše, ale s jejími zimními potížemi úzce souvisí i ostatní části stavby. Například nestačí důkladně tepelně zaizolovat střechu a nepostarat se o obvodový plášť. Tloušťce tepelné izolace střechy (přesněji jejímu součiniteli prostupu tepla) musí odpovídat celý plášť objektu, tj. svislá nosná konstrukce (např. zdivo) a hlavně výplně otvorů. Nedodržení tohoto principu je vedle nedostatečně zateplené střechy příčinou vzniku ledových balů.
Střechy zejména v horských oblastech mají často velké přesahy (rozšířenou římsu). Dříve bylo důvodem vytvoření chráněného prostoru, třeba pro uskladnění dřeva na topení, dnes je to kvůli dodržení tradice stavění a k celkové ochraně stavby. Na konci střešní římsy je obvykle instalovaný podokapní žlab. V případě nízkého součinitele prostupu tepla svislé konstrukce (nedostatečně zaizolované zdivo a okna bez tepelně izolačního zasklení) dojde u střechy v zimě k následujícímu jevu: teplý vzduch uniká pláštěm objektu a mrazivý vzduch ho přitlačí ke stěně. Podél ní pak stoupá směrem vzhůru až k přesahu střechy. Římsa s podokapním žlabem jsou překážkami, které proudění teplého vzduchu zastaví, a ten je následně ohřívá. Tím působí na sníh, který leží v tomto prostoru. Výsledkem je odtávání sněhu a vznik ledových balů a rampouchů.
Při běžném střídání nižší noční a vyšší denní teploty také dochází k roztávání sněhu na okrajích střech, ale ne v takovém rozsahu, jako je tomu při velkém úniku tepla přes fasádu objektu. Důkazem tohoto tvrzení je skutečnost, že největší ledové rampouchy jsou téměř vždy nad okny.
Sněhová nadílka se v posledních letech stává především záležitostí horských oblastí. Tamní střechy by tento fakt měly respektovat a podřídit mu své tvarové řešení. Problematické jsou zejména vikýře a vzdálenost mezi nimi, je-li jich ve střeše více. Jestliže jsou vikýře těsně u sebe (cca do 1,5 metru), je riziko poruch pravděpodobné.
Každý vikýř je překážkou, která na střeše zadržuje sníh – o tomto nešvaru se podrobněji píše ve článku Sněhové zábrany: ochrání střechu, lidi i majetek. Situace je o to horší, když je jich více a sníh se hromadí v těsném prostoru mezi nimi.
Při použití skládané krytiny nebo drážkovaného plechu musíme pro zimní sněhovou nadílku kalkulovat s dalšími okolnostmi, které se týkají hydroizolací. Požadavek ČSN 73 1901 – Navrhování střech zní:
... střecha se navrhuje tak, aby nedocházelo k pronikání tuhých srážek do konstrukce střechy, resp. do podstřešních prostor...
Na zmiňovanou normu navazují Pravidla pro navrhování a provádění střech (vydal Cech KPT ČR), které pojistné hydroizolace ve střechách rozdělují do tří stupňů těsnosti. Navíc samotný výrobce skládané střešní krytiny uvádí vlastní požadavek na pojistnou hydroizolaci, přesněji řečeno na její použití při různých sklonech. Základní tzv. bezpečné sklony přitom u jednotlivých druhů krytiny začínají v oblasti okolo 25º. Pro sklony vyšší pak platí, že postačí navrhovanou pojistnou hydroizolaci pouze přeložit. A právě v tomto detailu pak nastává nejvíce vad střešních konstrukcí, a to nejen v horských oblastech.
Spárami skládané krytiny vzlíná vlhkost z ležícího sněhu, případně je přímo větrem zafoukávaný polétavý sníh. A neslepenou spárou pojistné hydroizolace, často otevřenou, se tento sníh dostane až na tepelnou izolaci. Vzniká závada. Přitom podle předpisů je vše v pořádku. Obecně totiž musí být spojovaná pouze pojistná hydroizolace ve sklonu pod bezpečnou hranicí dané krytiny.
Falcované plechové krytiny jsou velmi těsné, a proto je možné je používat i v nízkých sklonech – viz článek Falcovaná krytina: moderní a estetické řešení pro střechy. Jenže i u nich může v zimě dojít k nepříznivému jevu. Jednotlivé šáry plechu se spojují stojatými nebo ležatými drážkami. Klempířský spoj dokonale odolává vodě i větru. Jenže když se do něj dostane vlhkost z ležícího sněhu a zmrzne, tak ji led rozpínáním zdeformuje a cesta pod krytinu je otevřená. Důsledky jsou stejné jako u skládaných krytin. Opět je vše provedené podle pravidel, ale do střechy vlastně zatéká.
Z uvedeného je zřejmé, že střechy jsou složitými konstrukcemi, nad kterými se musí přemýšlet. Nestačí se jen slepě držet pravidel, vždycky je nutné je správně použít v konkrétní situaci. Tím, kdo za takové racionální řešení zodpovídá, je řemeslník. V konečném důsledku je to on, kdo zavinil, že do střechy pronikly vodní srážky nebo voda v tuhém skupenství. Nepomůže mu ani fakt, že dodržel předpisy výrobce, Pravidla pro navrhování a provádění střech i normy. Nedodržel totiž to základní – do střechy nesmí zatékat.
Ruku v ruce s kvalitním provedením střechy jde i používání kvalitních materiálů. Vodotěsné podstřeší vytvořené vhodnými pojistnými hydroizolacemi sice zvýší finanční náklady při realizaci, ale ušetří mnohem větší náklady spojené s řešením vzniklých potíží. Při nich se totiž ve většině případů jedná o kompletní demontáž všech střešních vrstev a náhradu novými materiály.
Přinášíme vám skutečný příběh o nepovedené střeše. Byla krásná, jenže po krátké době začala vykazovat vady. Poučte se z tohoto příběhu a neopakujte stejné chyby. Šlo o draze zaplacenou zkušenost.
Máme rekreační chalupu v srdci přírody, která za námi vstupuje až do domu. Vítáme to jako příjemný protipól komerčního způsobu života ve městě. Jenže v případě strakapouda vznikla zapeklitá situace.
