Stavby zakládali tak, že do vykopané jámy položili vrstvu dusaného jílu a na ni stavěli základy. Používali k tomu málo nasákavý nebo zcela nenasákavý kámen, vyzdívaný na jílovou maltu či nasucho. Hotový základ ještě z obou stran obložili vrstvou dusaného jílu až na úroveň budoucího terénu. Jíl základy zabezpečil proti pronikání vody, včetně té tlakové. Nasákavé cihly používali až nad úrovní, kam by mohla dosáhnout při dešti odstřikující voda či tající sníh spadaný se střechy. Ve dvacátých letech 20. století byly takto izolované i první funkcionalistické stavby.
Výběr materiálu pro část stavby vystavenou vodě patřil ke „stavitelským moudrostem“, které se předávaly z generace na generaci.
Poškozené jílové těsnění lze opravit, jenže je to pracné. Je k tomu třeba připravit výkop kolem základů s bedněním ve vzdálenosti 10 až 25 cm. Do něj pak vrstvu po vrstvě jíl dusat. Oproti moderním (pásovým, foliovým a stěrkovým) izolacím je jíl použitelný i pro zcela nerovné zdivo z velkých kamenů či valounů či zděné bez použití malty. Plasticita jílu umožňuje pomalé dotěsnění takového zdiva. Pokud v místě stavby není k dispozici kopaný jíl, lze použít komerčně dodávaný jíl studnařský, nebo přečištěnou variantu – bentonit. Typ G, těsnicí, postačí i v tenčí vrstvě do 10 cm.
Málokteré opatření v historii stavění přetrvalo tak dlouho jako drenáže kolem stavby. Přesto se v něm stále dělají chyby. Přitom existují pravidla, velmi jednoduše definovaná v normě DIN 18195 z roku 2000. Stanoví čtyři zátěžové stavy a jejich charakteristiky:
Z uvedených zátěžových stavů se drenáž zřizuje pouze v případě 2. – Nezadržená prosakující voda. Tehdy půda vede vodu pomalu a hladina spodní vody je hluboko. Zřízení drenáže ve vysoce propustném terénu (1.) je zbytečné, protože voda zasakuje rychle. V těžce propustných zeminách (3.) s vysokou hladinou spodní vody je drenáž kontraproduktivní. Vodu kolem stavby spíš rozvede a stavbu ještě víc zavlhčí.
Zejména u staveb svépomocí probíhá budování drenáže obvykle tak, že se stavba odkope, nerovné dno se srovná štěrkem, položí se drenážní potrubí ve spádu a výkop se zasype štěrkem až po terén. Při deštích a tání sněhu pak voda stéká dolů ke drenáži, často ale potrubí mine a hromadí se v loužích na dně pod štěrkem. Stavba je pak máčená v citlivé oblasti založení.
Nejprve je nutné zjistit kolísání hladiny spodní vody. Pokud je výše než 30 cm pod horní úrovní základu jen část roku, tak se drenáž nedoporučuje. Dalším faktorem je hydraulická vodivost zeminy. Kolem vodních toků a v hlubokých štěrkopíscích je vysoce prostupná zemina, kde by byla drenáž zbytečná. Zato pokud po dešti zůstává stát voda v nerovnostech na povrchu, signalizuje to nízkou vodivost. V takové zemině drenáž proveďte následovně:
Funkčních a trvanlivých metod pro odvlhčení staveb je mnohem více. Například odvádění povrchové vody od stavby, krytí přesahem střechy, použití kapilárně aktivních omítek nad sokly apod. Rozhodnutí, kterou z nich použít, musí vždy vycházet z konkrétních podmínek dané stavby.
Zdroj: Pavel Šťastný, Remmers, s. r. o.
Pojďme rozehnat zimní depresi vzpomínkou na léto a sluncem zalité pláže. V Řecku už připravují příští sezónu a v rámci toho zde vznikla luxusní plážová rezidence s historickou stopou. Račte vstoupit.....
Zákon o podpoře bydlení má přinést systémovou podporu lidem ohroženým bytovou nouzí. Jaká opatření zavádí a co se od něj naopak čekat nedá?
