Samostatné baterie už nemusí být jen součástí fotovoltaiky. Díky změnám legislativy je lze provozovat i nezávisle – otázkou ale zůstává, zda se takové řešení může domácnostem ekonomicky vyplatit.
Udržování stability elektrizační soustavy je pro moderní energetiku velice důležité. Vzhledem k narůstajícímu podílu energie z obnovitelných zdrojů totiž může v určitých chvílích docházet k nerovnováze mezi výrobou a spotřebou elektřiny v síti. Tehdy je důležitá volná akumulační kapacita, kam se uloží vzniklé přebytky, a v případě potřeby se opět okamžitě uvolní.
Kdyby to zajišťovaly pouze velké „státní“ elektrárny nebo bateriová úložiště, bylo by to pro státní rozpočet velmi nákladné. A navíc ne zrovna ideální ani z hlediska bezpečnosti a skutečné flexibility. Když jediný (nebo jeden z mála) velkých zdrojů selže, může to ochromit celý systém.
Díky službě výkonové rovnováhy (SVR) a agregaci flexibility se však může zapojit celá škála větších i malých poskytovatelů, kteří společnými silami mohou stabilitu soustavy zajistit.
A celkem pochopitelně to nedělají jen pro „blaho lidstva“ – jedná se o placenou službu, z níž mohou těžit investoři větších instalací a (aspoň teoreticky) i běžné domácnosti.
Množství vyrobené elektřiny v soustavě musí neustále odpovídat aktuální spotřebě. To pomáhá v síti udržovat optimální frekvenci 50 Hz. Když spotřeba převyšuje výrobu, frekvence klesá a naopak. Každý větší odklon od rovnovážné hodnoty může ohrozit stabilitu celé soustavy.
Dříve se dala výroba přesně řídit, protože elektřina pocházela převážně z velkých zdrojů, které se dají snadno regulovat – uhelné, plynové nebo jaderné elektrárny. S nárůstem podílu OZE ale dochází v závislosti na počasí k obtížně predikovatelným výkyvům. A právě zde nastupuje služba výkonové rovnováhy.
ČEPS, provozovatel české přenosové soustavy, sleduje v reálném čase stav sítě. Jakmile výroba a spotřeba nejsou v rovnováze, vyšle systém automaticky požadavek na zapojení dostupných zdrojů flexibility.
Těmi mohou být jak velcí poskytovatelé (např. provozovatelé solárních parků nebo samostatných velkokapacitních bateriových úložišť), tak i ti malí (firemní, obecní, SVJ fotovoltaika s úložištěm nebo i domácnosti) prostřednictvím agregátorů flexibility.
Agregaci flexibility, tedy sdružování malých poskytovatelů, kteří společně vytvářejí jeden celek, umožnila novela energetického zákona lex OZE III. Agregátor komunikuje s ČEPS a v případě potřeby aktivuje dostupné zdroje (bateriová úložiště, flexibilní spotřebu, případně výrobu). Poskytovatelé následně získají za své služby předem stanovenou odměnu.
Velcí poskytovatelé mají smlouvy napřímo s ČEPS; ti menší uzavírají smlouvu s agregátorem, který zajišťuje technické řízení, komunikuje s provozovatelem přenosové soustavy a nese odpovědnost za dodání nasmlouvaného výkonu.
Agregátorem flexibility může být dodavatel energií nebo specializovaná společnost. Zájemci si ho mohou libovolně zvolit bez ohledu na to, kdo je jejich distributor a dodavatel elektřiny.
Poskytování flexibility může být odměňováno v principu dvojím způsobem. Mohou to být výnosy, které se odvíjejí od toho, nakolik byla služba výkonové rovnováhy v daném období reálně využívaná (úložní kapacita, četnost aktivací apod.). Nebo je to fixní odměna, kterou poskytovatel získá bez ohledu na to, jak moc a zda vůbec byl do flexibility zapojený.
Fixní odměna je sázka na jistotu, zatímco díky výnosům se potenciálně dá dosáhnout většího zisku. Ale zároveň nemáte jistotu stabilního příjmu a někdy také nemusíte dostat vůbec nic.
Velcí poskytovatelé, jako jsou například průmyslové podniky, elektrárny, provozovatelé kogeneračních jednotek, samostatně stojících bateriových úložišť nebo například velkých datových center, si mohou na výnosech ročně přijít až na miliony korun.
To zní skvěle – jenže si také musíme uvědomit, že to pro ně zároveň znamená velké investice do technologií a provozní i ekonomická rizika. Ve výsledku může mít takový systém – když je dobře navržený a efektivně provozovaný – srovnatelnou návratnost jako běžná domácí fotovoltaická elektrárna.
U menších systémů s bateriovým úložištěm o kapacitě kolem 10 kWh se výnosy nebo i fix mohou pohybovat nejčastěji v řádu jednotek tisíců korun ročně.
Co z toho vyplývá? Že „malým hráčům“ se, na rozdíl od těch velkých, málokdy vyplatí samostatná baterie bez fotovoltaiky. Pokud by ji provozovali jen kvůli poskytování služby výkonové rovnováhy, návratnost takové investice by nejspíš byla příliš dlouhá.
Jako doplněk k domácí fotovoltaické elektrárně ale může být přínosem. Tedy pokud jsou smluvní podmínky nastavené tak, aby provozování služby flexibility neomezilo využívání baterie pro domácí potřeby.
Není úplně snadné si předem spočítat (zejména s ohledem na kolísající ceny elektřiny i výnosů z SVR do budoucna), nakolik takové řešení zkrátí návratnost bateriového úložiště a zda to nebude na úkor komfortu domácnosti nebo dokonce zkrácení životnosti zařízení (častější nabíjení a vybíjení akumulátoru) apod.
Udržování výkonové rovnováhy je v současné době velmi důležité. Díky agregaci flexibility už ho nezajišťují jen velké elektrárny, ale i stále více menších podniků, energetických společenství a domácností.
Právě diverzifikace a decentralizace výroby i akumulace zajišťuje větší stabilitu a odolnost systému. Ten je tak méně zranitelný vůči technickým poruchám, výpadkům nebo i cíleným útokům.
Zatímco pro velké poskytovatele může být SVR samostatným byznysem, u domácností a jiných menších subjektů je to spíš „jen“ doplněk – takové „kapesné“, které může přispět do rodinného rozpočtu a v určitých případech zvýšit využitelnost baterie a zkrátit její návratnost.
Nemůže však vykompenzovat slabiny špatně navrženého systému, ani domácnosti „zaplatit“ samostatnou baterii bez fotovoltaiky. Jako jedna z možností pro využití stávajících technologií se však investorům může vyplatit. A alespoň v malém zároveň přispět k moderní, odolné a udržitelné energetice.
Zdroje:
CEZ.cz
Ess-news.com
Oenergetice.cz
Solarnimagazin.cz