I když je voda z veřejných vodovodů v Česku pitná a dosahuje vysokého standardu, stále více lidí řeší její další úpravu. Filtrace se samozřejmě týká také těch, kteří využívají vlastní studnu nebo jiný zdroj mimo vodovodní řad.
Proč je úprava vody takové téma? Do povrchových i podzemních zdrojů se stále ve větší míře dostávají nežádoucí látky – například zbytky léčiv, pesticidy, hormonálně aktivní látky nebo mikroplasty. Jejich množství sice zpravidla nepřekračuje hygienické limity, přesto to stále více lidí nebere na lehkou váhu a snaží se příjem těchto škodlivin co nejvíce omezit.
Ti s vlastním zdrojem vody vedle toho často řeší také problémy s tvrdou vodou, vyšším obsahem dusičnanů nebo dalších nežádoucích příměsí.
A roli hrají také nároky na chuť vody, protože to, že je pitná, ještě neznamená, že nemá například železitou pachuť. Mnozí lidé kvůli tomu kupují vodu balenou, ale u ní nemáte dostatečnou kontrolu nad kvalitou (například nevhodným skladováním), musíte ji donášet z obchodu a ideální není ani ekologický aspekt.
Možností, jak si pohodlně zajistit přísun kvalitní čisté vody přímo z kohoutku, je domácí filtrační systém. A stále častěji se v této souvislosti mluví o reverzní osmóze pro domácnost. A je to překvapivě kontroverzní téma.
Voda se v tomto případě filtruje pomocí fyzikálního procesu – osmózy. Když je voda v prostředí rozděleném polopropustnou membránou, přirozeně přes ni přechází tam, kde má roztok větší koncentraci.
To se běžně děje třeba v buňkách. I rostlinných: například když posolíte plátky ředkviček (tj. zvýšíte koncentraci na jejich povrchu), brzy se na nich začnou tvořit drobné kapičky vody.
Tohoto jevu se využívá také při výrobě elektřiny – v osmotické elektrárně. Proces osmózy zde přechodem přes membránu vytváří tlak, který pak roztáčí turbíny produkující elektřinu.
Ale pojďme se vrátit k našemu tématu. Když se při osmotickém procesu zvýší tlak, začne jev probíhat obráceně – čili voda přes polopropustnou membránu proudí z koncentrovanějšího do méně koncentrovaného prostředí a tím se vlastně „čistí“. Membránou projdou v podstatě jen samotné molekuly vody a zbytek (minerální látky, těžké kovy, bakterie atd.) se oddělí.
Původně byla reverzní osmóza vyvinuta pro účely odsolování mořské vody a používá se cca od 50.–60. let 20. století. Později se ve zjednodušené verzi začala uplatňovat také pro domácí úpravu vody. V takovém případě se obvykle systém skládá z:
Jedná se zřejmě o nejúčinnější způsob filtrace vody, který dokáže odstranit i látky, s nimiž si většina běžných filtrů neporadí:
Použít se dá i pro úpravu vody z vlastní studny, která je zatížená dusičnany nebo pesticidy, i v domě se starými rozvody. Díky odstranění chlóru a dalších rozpuštěných látek je voda dokonale chuťově neutrální a nemá ani žádný zápach. No není to dokonalé? Až moc.
Reverzní osmóza funguje skutečně efektivně. A to je její hlavní síla i největší slabina. Při filtraci je to totiž, jako když s vaničkou vylijete i dítě. V tomto případě i látky, o které nechcete přijít: vápník, hořčík a další minerály, které jsou ve vodě přirozeně obsažené.
V souvislosti s tím se pak objevují různá kontroverzní tvrzení, která reverzní osmózu zavrhují jako nejen nevhodnou, ale dokonce vysloveně škodlivou. Nejčastěji na ně můžete narazit u výrobců jiných typů filtračních systémů.
Tohle je v zásadě pravda. Vyhláška o pitné vodě č. 252/2004 Sb. stanovuje minimální obsah některých látek (např. vápníku a hořčíku). A ty voda z reverzní osmózy skutečně nesplňuje, neprojde-li remineralizací.
Na druhou stranu ale vyhláška nezakazuje její konzumaci. Jedná se o stanovení parametrů vody z vodovodního řadu, nikoli zdravotně nezávadné vody jako takové.
Světová zdravotnická organizace (WHO) ve svých materiálech skutečně uvádí, že tato voda může mít nepříznivé účinky, protože nízký obsah minerálů ovlivňuje metabolismus elektrolytů, zvyšuje diurézu a může zvyšovat i vylučování elektrolytů z těla.
Dlouhodobé pití demineralizované vody jako jediného zdroje tekutin tedy skutečně není ideální. Na druhou stranu není ani neupravená voda na minerály tak bohatá, aby nám sama o sobě zajistila jejich dostatečný přísun. Daleko zásadnější je tedy pestrá strava.
Ano, ale závisí to na typu potravin i způsobu vaření. Ke ztrátě minerálů a některých vitamínů navíc dochází při každé tepelné úpravě a rozdíl není v tomto případě nijak diametrálně odlišný.
Voda po průchodu RO membránou skutečně může mít lehce kyselé pH, zejména kvůli absenci minerálů. Tento účinek se však vyrovnává při kontaktu se vzduchem a zcela se eliminuje použitím remineralizačního filtru. Voda pak dosahuje pH opět zhruba 7, čili neutrální hodnoty.
To je asi největší problém reverzní osmózy pro domácnost. Při filtrování vzniká tzv. koncentrát, který odchází do odpadu. Na jeden litr přefiltrované vody vzniká 1–2 litry koncentrátu. Starší systémy byly dokonce ještě méně účinné, a tak se tvořilo až 5 litrů odpadní vody.
Jenže filtr se v domácnostech většinou neinstaluje k hlavnímu přívodu, ale typicky do kuchyně pod dřez. Tato upravená voda se používá především k pití a vaření – splachovat s ní třeba toaletu by byl skutečně zbytečný luxus. Proto ani objem filtrované (a tedy i odpadní) vody není v konečném důsledku tak velký. Nicméně přesto k určitému plýtvání dochází.
Konzumace vody upravené reverzní osmózou vám zdravotní problémy zcela jistě nezpůsobí. Stačí zároveň používat i remineralizační filtr nebo si hlídat dostatečný přísun minerálů jinými cestami (ani „minerálka“ vás nespasí, pokud se nebudete vyváženě stravovat).
Pro běžné domácí použití je však reverzní osmóza zbytečně „silná“, navíc poměrně dost plýtvá vodou. Hodí se tedy spíše pro specifické případy, kdy používáte vodu z vlastní studny s vyšším obsahem dusičnanů nebo jiných nežádoucích látek, extrémně tvrdou nebo železitou vodu nebo máte např. ze zdravotních důvodů zvýšené nároky na kvalitu vody. Nebo máte obavy ze zatížení hormony či mikroplasty. Ty však do sebe bohužel dostáváme i řadou jiných způsobů, než jen pitím vody…
Ve výše zvolených případech může být reverzní osmóza pro domácnost velmi užitečným nástrojem – pokud ji zvolíte promyšleně a s pochopením souvislostí.
Zdroje:
SZU.gov.cz
WHO.int
Vlastní bydlení je pro stále více obyvatel Evropy nedosažitelné. EU proto přichází s Plánem dostupného bydlení, který by měl pomoci bytovou krizi systémově řešit.
Udržitelné bydlení v nájmu nemusí znamenat omezení ani složité úpravy. I v pronajatém bytě lze žít ekologicky, šetřit energii a vodu a vytvořit zdravý, příjemný domov díky chytrým každodenním volbám.
