Stačí chvíle nepozornosti a vedle jezírka leží ryba, která v něm ještě před několika minutami bezstarostně plavala. Majitel ji vrátí do vody, zkontroluje, zda dýchá, a začne přemýšlet, proč se vlastně pokusila „utéct“. Ryby však obvykle neutíkají ze zahrady. Často se snaží uniknout vodě, ve které se jim špatně dýchá, která je dráždí nebo v níž se necítí bezpečně.
Jednorázový skok přitom ještě nemusí znamenat katastrofu. Koi se mohou vymrštit nad hladinu při krmení, tření nebo ve chvíli, kdy je něco poleká. Zpozornět je ale třeba, když se skoky opakují, ryby se otírají o kameny, zrychleně dýchají, zdržují se u přítoku nebo jich několik současně lapá po vzduchu. Tehdy už nejde o temperamentní představení, ale o varování.
Jiný význam má jediný skok zdravě vypadající koi během krmení a jiný situace, kdy se nad ránem shromáždí většina osádky u hladiny. Důležité je proto nevšímat si pouze samotného skoku, ale celkového chování ryb.
Pokud se problém týká více druhů a velikostí současně, bývá první podezřelou kvalita vody. Když se otírá a vyskakuje pouze jedna ryba, může jít o parazita, poranění nebo individuální stres. Prudké honičky a šplouchání na jaře a začátkem léta zase často souvisejí s třením. Samci koi dokážou samici pronásledovat tak vytrvale, že ji natlačí na kameny, do rostlin nebo až mimo jezírko.
Zvláštní pozornost si zaslouží také nově vypuštěné ryby. Přechod do vody s jinou teplotou, pH a mineralizací je silný stres a první minuty po vypuštění patří k nejrizikovějším. Nová ryba může prudce vyrazit, narazit do stěny nebo vyskočit, i když je samotné jezírko jinak v pořádku.
Když ryby vypadají nemocně, máme tendenci okamžitě hledat infekci a sahat po léčivém přípravku. U jezírkových ryb je však velmi často problém v prostředí. Odborné veterinární zdroje označují špatnou kvalitu vody za nejběžnější příčinu zdravotních potíží vyvolaných podmínkami chovu.
Základní pravidlo proto zní: Nejprve zachraňte vodu, teprve potom léčte rybu. Než se do jezírka přidá sůl, dezinfekce nebo prostředek proti parazitům, je potřeba zkontrolovat kyslík, teplotu, pH, amoniak a dusitany. Jinak se může stát, že léčba zatíží už tak nestabilní prostředí a situaci ještě zhorší.
Ryby shromážděné u hladiny, vodopádu nebo přítoku vysílají poměrně jasný signál: někde je více kyslíku a ony se k němu snaží dostat. Typické je zrychlené otevírání tlamy a skřelí, neochota přijímat potravu a lapání po vzduchu. Obsah kyslíku v jezírku během dne stoupá díky fotosyntéze řas a vodních rostlin, v noci ale všechny organismy kyslík spotřebovávají. Nejnižší hodnoty proto bývají těsně před rozedněním. Riziko dále zvyšuje horká voda, dusné bezvětrné počasí, několik zatažených dnů, příliš mnoho ryb, silné zarůstání jezírka a rozklad kalu či odumřelých řas.
V dobře fungujícím jezírku se obvykle uvádí přibližně 5 až 10 mg rozpuštěného kyslíku na litr vody. Při poklesu pod 3 až 4 mg/l se již mohou objevovat známky kyslíkového stresu. Chladnomilnější druhy včetně jeseterovitých ryb potřebují kyslíku více než běžné teplomilné ryby. Při kyslíkové havárii bývají paradoxně prvními oběťmi největší a často nejcennější ryby. Mají vyšší spotřebu kyslíku, a proto může náhlý pokles zasáhnout velkého koi nebo jesetera dříve než drobné rybky.
Průzračné jezírko může vypadat dokonale, a přesto v něm mohou být zvýšené koncentrace látek, které pouhým okem nepoznáme. Jednou z nich je amoniak vznikající při rozkladu rybích výkalů, nesnědeného krmiva, jiker, listí a dalších organických zbytků. Nebezpečí roste v novém nebo biologicky nezralém jezírku, po dlouhém výpadku filtrace, při překrmování nebo po prudkém zvýšení počtu ryb. Toxicitu amoniaku navíc ovlivňuje teplota a pH – v teplé zásadité vodě je jeho nebezpečná forma zastoupena více.
Další riziko představují dusitany. Ty narušují schopnost krve přenášet kyslík, takže ryba může vykazovat příznaky dušení, přestože je samotného kyslíku ve vodě zdánlivě dost. V dobře fungujícím systému by měly být hodnoty amoniaku a dusitanů ideálně nedetekovatelné.
Potíže mohou přijít také po částečné výměně vody, pokud se nepoužije prostředek k odstranění chloru a chloraminu, nebo po dešti, který do jezírka spláchne hnojiva, postřiky či nečistoty z okolí. Podezřelá je každá změna chování, která se objeví krátce po údržbě, doplnění vody nebo použití přípravku proti řasám.
Rybu nalezenou mimo jezírko vraťte co nejrychleji do dobře okysličené vody stejné teploty. Zacházejte s ní mokrýma rukama nebo měkkou mokrou podložkou, aby se co nejméně poškodil ochranný sliz. Pokud je zesláblá, lze ji chvíli podpírat ve vzpřímené poloze v mírném proudu vody.
Majitelé jezírek často popisují, že se ryba prudce otočí na bok, otře se o dno a její světlé břicho na okamžik zableskne pod hladinou. Tento způsob chování se označuje jako flashing neboli otírání. Obvykle znamená, že rybu dráždí kůže nebo žábry. Příčinou mohou být nevhodné parametry vody, velmi často však také paraziti. Typické je opakované otírání o kameny, fólii, kořeny a stěny jezírka, prudké výpady a občasné vyskočení. Přidat se mohou sevřené ploutve, zvýšená tvorba slizu, nechutenství a rychlé dýchání. Následující výčet chorob nebude veselý.
Kožovec rybí, známý jako krupička, vytváří na těle a ploutvích drobné bílé tečky. Pokud ale napadne především žábry, nemusí být charakteristické „krupičky“ na kůži zpočátku dobře vidět. Ryby přesto mohou rychle dýchat, otírat se a zdržovat se u proudu vody. Podobné příznaky způsobují také prvoci Trichodina a Chilodonella. Při silném napadení žaber dochází k jejich zduření, zahlenění a dechovým potížím. Spolehlivé určení vyžaduje vyšetření čerstvého stěru kůže a žaber pod mikroskopem.
Drobní červi rodu Gyrodactylus a Dactylogyrus patří mezi časté parazity okrasných ryb. Napadají kůži, ploutve nebo žábry a při větším množství způsobují silné podráždění, nadprodukci slizu, hubnutí a dechové obtíže. Poškozená kůže navíc otevírá cestu druhotným bakteriálním infekcím.
Kapřivec připomíná malého plochého korýše přisátého na těle ryby. Pohybuje se mezi jednotlivými hostiteli a v místě přisátí zanechává podrážděnou nebo zarudlou kůži. Červok kapří, často označovaný jako kotevní červ, zase vyčnívá z těla ryby jako tenká nitka. Jeho odstranění není jen otázkou vytažení viditelné části – v ráně mohou zůstat poškozené tkáně a vzniknout bakteriální infekce.
Zarudnutí, krevní výrony, otevřené rány, rozpadávající se ploutve nebo hlubší vředy bývají spojovány především s bakteriemi rodu Aeromonas a Pseudomonas. Samotné bakterie se mohou ve vodním prostředí běžně vyskytovat. Nemoc často propukne až ve chvíli, kdy je ryba oslabená stresem, nevhodnou vodou, poraněním nebo předchozím napadením parazity. Proto nestačí ošetřit pouze viditelnou ránu. Pokud se neodstraní původní příčina, vředy se mohou vracet nebo se objevit u dalších ryb. U hlubokých ran, celkového krvácení či rychlého zhoršování stavu je vhodné laboratorní bakteriologické vyšetření a cílená léčba stanovená veterinářem.
Bělavé až našedlé chomáčky na kůži, ploutvích, očích nebo jikrách se obvykle označují jako plíseň. Často jde o vodní plíseň Saprolegnia, která napadá především poškozené, odřené nebo odumírající tkáně. Objevit se může po poranění při tření, po útoku predátora, v místě parazitárního poškození nebo u ryb oslabených nevhodnými podmínkami. Povlak proto bývá spíše následkem jiného problému než jeho prvotní příčinou.
Ryba s nápadně zvětšeným břichem a šupinami odstávajícími jako šiška bývá označena za nemocnou „vodnatelností“. Ve skutečnosti nejde o jedinou konkrétní chorobu, ale o příznak selhávání hospodaření s tekutinami. Na vině může být bakteriální infekce, poškození ledvin nebo žaber, nádor i dlouhodobě nevhodná voda. V pokročilé fázi bývá prognóza špatná a univerzální přípravek, který by vyřešil všechny možné příčiny, neexistuje. Podobně zavádějící může být označení „nemoc plovacího měchýře“. Ryba plující na boku, hlavou dolů nebo neschopná se ponořit může trpět infekcí, překrmením, deformací, nádorem či poškozením vnitřních orgánů. Neobvyklá poloha je příznak, nikoli hotová diagnóza.
Koi a kapr obecný jsou náchylní k závažnému virovému onemocnění KHV, které postihuje především žábry. Nemocné ryby mohou být apatické, ztrácet rovnováhu, držet se u hladiny a mít nepravidelně zbarvenou kůži, zapadlé oči a silně poškozené či nekrotické žábry. Příznaky se mohou podobat otravě, nedostatku kyslíku nebo napadení parazity. Diagnózu proto nelze bezpečně určit pohledem; potvrzuje se laboratorně, nejčastěji metodou PCR. Účinná léčba KHV není známá.
Jezírkové ryby toho o svém zdravotním stavu mnoho neprozradí. Nekňučí, nekašlou a obvykle se snaží slabost co nejdéle skrývat. Změna chování proto bývá prvním a někdy jediným včasným signálem.
Ryba, která jednou vyskočí při krmení, nemusí potřebovat záchrannou akci. Když se ale skoky opakují, přidá se otírání, zrychlené dýchání, apatie nebo shromažďování u přítoku, není dobré čekat, zda problém sám zmizí. Začněte vodou, zajistěte kyslík, zastavte krmení a teprve poté hledejte konkrétní chorobu. Protože ryba ležící vedle jezírka možná neutíkala pryč. Jen se zoufale snažila najít místo, kde by se jí lépe dýchalo.
Zdroje:
Edward J. Noga – Fish Disease: Diagnosis and Treatment, 2. vydání, Wiley-Blackwell, 2010
Keith Holmes, Tony Pitham – The Interpet Manual of Koi Health, Interpet Publishing, 2004
Merck Veterinary Manual – Environmental Diseases of Aquatic Animals; Parasitic Diseases of Fish; Bacterial Diseases of Fish; Viral Diseases of Fish, www.merckvetmanual.com
Státní veterinární správa – Sledované nákazy ryb: herpesviróza koi (KHV), www.svscr.cz
Kousek hlíny může rozkvést i pod okny paneláku, ale nepatří automaticky k domu. Zjistěte, čí je pozemek, jak získat souhlas a kde města přispějí i na sazenice.
Jahodníky nestárnou elegantně. Po několika sezonách slábnou, méně plodí a v půdě přibývají choroby. Srpen je ideální chvíle přestěhovat je a vysadit zdravou sadbu.
