Nyní s kolegy občas pracuje pod vlastní značkou také v Sasku, ale zatím jen formami subdodávek pro místní firmy. První otázky proto automaticky míří na rozdíly v podnikání tam a u nás.
Založení firmy (GmbH) v Německu znamená složit minimálně 25 000 EUR (více než 600 tis. Kč) jako jistinu. Navíc, pro možnost provádět klempířské práce je nutná mistrovská zkouška. Mistrovská zkouška představuje roční školení a složení závěrečných zkoušek. To stojí dalších 10 000 EUR. Při mistrovské zkoušce musí řemeslník ukázat dílo, dokládající zvládnutí řemesla na vysoké úrovni. Ve druhé části zkoušky pak musí dokázat, že ví, jak se řídí firma, a to v celém rozsahu – od účetnictví až k bezpečnosti práce.
Zajímavé je, že v rámci ročního kurzu je víc času věnováno podnikatelské teorii než řemeslu. Jaksi se předpokládá, že ten, kdo se na mistrovskou zkoušku hlásí, má za sebou roky praxe a jeho „fortel“ mu umožní splnit přísné požadavky absolventského díla.
Řemeslník z jiné země EU, chce-li v Německu samostatně vykonávat řemeslo, musí doložit, že má složenou mistrovskou zkoušku odpovídající úrovně. Agendu povolení práce vedou regionálně příslušné „Řemeslné komory“ (Handwerkskammer). V Česku se bohužel o mistrovských zkouškách zatím jen diskutuje, ale žádné, úředně platné, neexistují. Proto pan Bartakovics řešil, co s tím.
V jeho případě (osoby trvale bydlící v Německu, ale s českým občanstvím) požadovala Řemeslná komora z města Chemnitz podklady od Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Podklady byly mimořádně důkladné. Výuční list, maturitní vysvědčení ze stavební průmyslovky, ale i vysvědčení z jednotlivých ročníků. Fotky realizovaných staveb, detailů, nabídky, faktury, doklady o školení bezpečnosti práce, účetní závěrky, daňová přiznání … Vše úředně přeložené do němčiny.
Nakonec to trvalo skoro rok a náklady se počítaly taky v tisících. Výsledkem je doklad nahrazující Mistrovskou zkoušku, a sice Ausnahmegenehmigung (výjimečné povolení), které vystavila Řemeslná komora z Chemnitzu. Takže nyní již může pan Bartakovics realizovat práce samostatně.
Ale i jako subdodavatel musí pan Bartakovics plnit přísná pravidla podnikání. Stavební práce musí být nahlášena celnímu úřadu, včetně soupisu zaměstnanců. Včetně těch, co pracují na IČO, protože v Německu to vlastně nerozlišují. Všichni musejí mít zaručenou minimální mzdu (vyučení samozřejmě vyšší) a za všechny bez rozdílu platí majitel firmy pojištění, a to i takzvané „dovolenkové pojištění“. Opravdu, existuje pojišťovna, kde se zaměstnanci mohou každý rok po skončení prací přihlásit o peníze, které tam za ně byly šéfem složeny.
Neexistuje možnost některá nařízení obejít, celníci vše kontrolují. Ale vždy kontrolují korektně a většinou v přátelském duchu. Navíc začátečníkům místo buzerace spíše poradí.
Dostává se mi od zpovídaného Honzy Bartakovicse množství informací. Pořádek, produktivita, dodržování předpisů – to přece všichni známe! Jen možná ten „německý Ordnung“ ve svých myslích bagatelizujeme. Čím déle však Honzu poslouchám, vnímám, že je za ten německý styl na stavbách rád a v Čechách mu naopak chybí.
Pořádek na stavbě. Je jedno, jestli jste v pozici zaměstnance nebo stavbu vedete. Před odchodem ze stavby se vždy poslední půlhodinu uklízí.
Nářadí se nenechává na stavbě, každý den se dává zpět do auta. V Německu je nepředstavitelné, že by klempíř ráno řekl mistrovi, když ho posílá na jinou stavbu, než byl včera (havárie, reklamace apod.), že má nůžky či kladivo zavřené na půdě tam, kde byl včera.
Dodržování pracovní doby, ale i dodržování přestávek. Neexistuje, že by se nešlo na oběd nebo nebyl čas na svačinu. Na druhou stranu neexistuje, že by přestávka byla delší, než má být.
Používají se ochranné pomůcky, téměř zásadně se práce provádějí z lešení, ale běžné je třeba i nošení rukavic a pořádného oblečení. Zaměstnavatel platí nemocenskou prvních šest týdnů, a tak si dává velký pozor, aby platit nemusel.
Nářadí je kvalitní a velmi často jednoúčelové. Prý jsou pro to dva důvody. Tím prvním je produktivita práce. Nabídková cena se počítá podle hodin, ne podle metrů čtverečných. Že by někdo „bastlil“ čtvrt hodiny otvor pro průchod komínku odvětrání maflem nebo motorovou pilou a nepoužil vrtačku s výkružníkem, je v Německu téměř nemožné. To navozuje i druhý důvod. Tím je dojem z firmy a její pověst. Hromada pilin a díra jak po granátu zrovna dobrý dojem nedělají a náhodní přihlížející si řeknou „asi nemají pořádné nářadí“.
Dobrý dojem je v Německu hodně důležitý pro získání zakázek. Dokládá to pan Bartakovics příkladem. Získal v posledních dnech velkou zakázku na několik střech jedné továrny jen proto, že investor viděl postup jejich prací na jiném objektu.
Jsme u dalšího zajímavého faktu. Zatímco v Čechách má řada firem, včetně pana Bartakovicse, nasmlouvané zakázky do konce roku, v Německu je aktuální doba nástupu klempířské firmy kolem tří měsíců. Možná je to náhoda, ale po Covidu se zvyšuje poměr oprav na úkor celkových rekonstrukcí. Objevují se požadavky na překrytí starého střešního pláště kvalitní lepenkou. Přibývá též požadavků na nátěry starých žlabů a svodů a jejich ponechání, i když k výměně staré krytiny za novou dochází. V německém Podkrušnohoří se i v minulosti hojně používaly hliníkové žlaby, takže nejsou prorezlé. Možná je to nostalgie a zachování původního vzhledu. Žlaby i svody tam mají zvláštní rozměry, které je v případě potřeby nutno dělat na dílně (třeba průměr svodu 87 mm).
Honza má poznámku, že jeho zkušenosti se týkají regionu, kde podniká, tedy části Saska pod Krušnými horami. Německo je veliké a jiné spolkové země mohou mít situaci v zakázkách, používání materiálů i jednání zákazníků odlišné.
Výrazný rozdíl je v požadavcích na materiál. Saský zákazník je náročný na kvalitu a silně konzervativní, uznává jen známou značku. Používá se zde titanzinek nebo hliník a nabízet něco jiného než Rheinzink nebo Prefu nemá vůbec cenu. Pan Bartakovics říká, že pozinkovaný ocelový plech se u německých obchodníků nedá koupit. Nedávno přejížděl z Německa do Čech a na místní stavbu potřeboval dokoupit koleno z pozinku, stavil se ve střechařském velkoobchodě, kde normálně nakupuje, a potvrdil si, že tenhle sortiment opravdu nevedou. Zato hřebíky musí být zinkované. Kdyby na německé stavbě použil jiný hřebík než pozinkovaný, považoval by ho investor za podvodníka.
Zajímá mě ještě jedna věc. Jak se podniká v Německu s autem, na kterém je česká espézetka? Prý žádný problém. Víc než česká značka je důležité auto – čisté a firemně pomalované. A proč má Bart Corporation české značky na autech? To je jednoduché. Krom toho, že sídlo firmy se nachází v Čechách, tak za cenu německého povinného ručení se dá v Čechách sjednat kompletní havarijní pojištění.
Jakub Nepraš
Foto: autor
Cestování je módní záležitostí a je možné při něm sledovat i jiné zajímavosti, než jenom památky nebo přírodní zajímavosti. Já jsem se vydal do Paříže za krásami jejích střech a při svých toulkách jse...
Koloniální architektura má své osobité kouzlo a prakticky každá ze zemí Latinské Ameriky má své památky tohoto druhu. V Kolumbii jsou rozprostřeny prakticky po celé zemi, kde je mnoho krásných měst se...
