Kotvení povlakové hydroizolace, případně tepelné izolace i dalších vrstev, se v mnoha případech jeví jako nejefektivnější metoda při opravě staré zatékající střechy nebo při pokládce střechy nové. Má řadu výhod, přičemž k těm nejdůležitějším patří nezávislost volně položené (jen mechanicky upevněné) hydroizolace na dilatačních pohybech podkladu. Kromě toho kotvení umožňuje:
Na halách s plochými střechami z trapézového plechu jsou kotvené střešní skladby nejrozšířenější. Tato technologie výrazně převažuje i při rekonstrukcích plochých střech na všech typech budov, včetně paneláků. S tím souvisí mnoho praktických poznatků (pozitivních i negativních), které alespoň částečně shrneme v následujícím textu.
Při příchodu nových technologií na počátku devadesátých let většina výrobců povlakových hydroizolací poskytovala jasné systémové předpisy pro aplikaci svých výrobků. Platilo to stejně jak pro fólie, tak pro asfaltové pásy. Tzn., že na začátku byl dobrý technický servis, vycházející z letitých zkušeností výrobců s aplikacemi na západě. Dá se tedy říct, že kotvené střechy, realizované kolem poloviny devadesátých let minulého století, byly většinou prováděné kvalitně i díky technické podpoře dodavatelů hydroizolací.
Později poptávka vzrostla kvůli výstavbě montovaných hal. Současně se začaly ve velkém opravovat původní střechy panelových budov, jako součást revitalizací a zateplování objektů. Do tohoto momentu můžeme zařadit začátek jakéhosi zlomu v kvalitě, provázeného prvními poruchami. Tento stav přetrvává do současnosti.
První příčinou zhoršení kvality je rostoucí počet realizací plochých střech, které ale kvůli nedostatku kvalifikovaných pracovníků čím dál častěji pokládá pracovní síla bez odpovídajícího vzdělání. Druhým, neméně podstatným důvodem, je vzrůstající tlak na cenu a termín. Na straně nezodpovědných realizačních firem se projevuje snahou o rychlý zisk za špatně odvedenou práci. Konkrétně to pak v praxi vypadá tak, že se šetří na nesprávných místech. Například se kotevní prvky zaměňují za nekvalitní výrobky, práce se provádí bez řádně zpracovaného kotevního plánu, snižuje se potřebný počet kotev, které kvůli tomu nejsou v kritických oblastech ploché střechy správně umístěné.
Pokud není dodržená technologie a nejsou respektované platné normy, předpisy a mnohdy i selský rozum, musí dříve nebo později (vlivem jedné či více příčin) dojít k poruchám kotvených plochých střech. Záporný tlak, tedy sání, vyvolané větrem, způsobuje často havárie střešních plášťů. Působením větru vzniká permanentní dynamická zátěž, která rozkmitává střechu a její jednotlivé vrstvy. Vítr ve svých silnějších projevech dokáže narušit soudržnost jednotlivých vrstev. Posledním impulzem k selhání střechy je pak silný nárazový vítr, vichřice či orkán.
Dochází-li k poruchám kotvených střech vlivem větru, jsou příčinami většinou podcenění důležitých faktorů a neznalost problematiky. Mezi časté příčiny selhání kotvených střech patří:
Dojde-li při realizaci kotvené střechy k výše uvedeným chybám, pravděpodobnost defektů se výrazně zvyšuje. Nekvalitní kotevní prvky se mohou z podkladu uvolňovat, a tím proděravět upevněnou hydroizolaci. Kotvy z nekvalitních materiálů s nedostatečnou pevností se zase deformují a přestávají plnit svůj úkol. Neošetřené prvky podléhají korozi a části z nekvalitního plastu praskají. Výsledek? Kotvení střechy selhává.
Častou příčinou havárií je i podcenění únosnosti podkladu. Pokud nejsou provedené výtažné zkoušky, tak nikdo s jistotou neví, co podklad vydrží. Kalkulace počtu kotevních prvků kvůli tomu nemusí být správná.
Velmi často při realizaci střech chybí náležitě zpracovaný kotevní plán v souladu s normami a předpisy. Vzniku poruch nezabrání ani kotevní plán zpracovaný chybně. Při realizaci kotvení by neměly chybět ani osvědčení o parametrech jak kotev, tak upevňovaného hydroizolačního pásu. V neposlední řadě se na haváriích podepisují i četné montážní chyby.
Velkým přečinem proti předpisům bylo zaměňování kvalitních kotev za různé kutilské výrobky. Firmy, ve snaze ušetřit, nakupovaly v železářství nebo si samy vyráběly kotevní prvky. Samozřejmě bez potřebné pevnosti a dalších parametrů. Zdánlivě snadná „kutilská“ výroba všelijakých plastových a kovových dílů jako náhražky za skutečné kotvy byla v minulosti důvodem selhání některých střech.
Byla a dodnes často je opomíjená korozní odolnost kotev. A pozor! Platí to jak pro kovové, tak pro plastové části. U nekvalitních materiálů dojde k narušení kotvy korozí a ke křehnutí plastu. Kvůli tomu selže kotva a s ní i celá střecha. Tato situace se ještě zhoršila nástupem některých asijských výrobků. Vypadají sice stejně jako originál, ale postrádají jeho kvalitu.
Kapitolou sama pro sebe je časté používání fasádních hmoždinek, popřípadě natloukacích hmoždinek na střeše. Ani jedna z nich ale není konstruovaná na dynamické namáhání větrem na ploché střeše, a tak jsou příčinou poruch a havárií mnohých střech.
Dalším omylem, který provází kotvené střechy, je neznalost působení sání větru na ploše střechy (viz článek Ploché střechy: Nepodceňte kotvení tepelné izolace). Na mnoha střechách bylo správné řešení kotvení nahrazené jednoduchým principem „po třiatřiceti“, tzn. v celé ploše byly kotvy rovnoměrně instalované s roztečí 33 cm. Ohled na proměnlivé zatížení v různých oblastech střechy nebo odlišné nároky na pevnost při různých šířkách hydroizolace nikdo nebral.
Nástup nové technologie kotvených střech vyvolal řadu mýtů a zavádějících tvrzení. Šlo o otázku tepelných ztrát, způsobených kotevními prvky. Setkat jste se mohli i s názorem, že kotvení není ideální, protože při něm dojde k perforaci parozábrany.
Je pravda, že kotevní prvek tvoří tepelný most. Podle provedených měření ale kotva snižuje tepelný odpor dané střešní konstrukce pouze o 0,5 až 2,5 %. Záleží přitom na typu a materiálu kotvy (jinak vychází celokovová kotva z nerezové oceli než kotva s plastovým teleskopem a tělem z uhlíkové oceli). Uvedené snížení tepelného odporu je nepatrné a může být minimalizované použitím určitého typu kotvy nebo zvětšením tloušťky tepelné izolace. Navíc praktické zkušenosti dokazují, že třeba tepelné ztráty vlivem spárové netěsnosti mezi deskami tepelné izolace jsou mnohem vyšší.
Pokud jde o perforaci parozábrany, tak řešením je zohlednit tento stav již při tepelně technickém výpočtu pro danou střechu. Tam, kde by tento fakt mohl sehrát negativní roli, je namístě vždy navrhovat parotěsnou zábranu z asfaltových modifikovaných pásů. V jejich případě dojde k utěsnění průchodu kotvy elastickou asfaltovou hmotou.
K tomuto tématu ještě zbývá uvést jednu důležitou informaci, a to, že součet všech průrazů parozábrany (např. střešním šroubem do trapézového plechu) se vůči dané střeše pohybuje v poměru 1:10 000 až 1:25 000. V praxi to znamená, že několik nedokonale slepených přesahů parozábrany nebo její nenapojení na prostupy je mnohonásobně větším problémem jak s parotěsností, tak s kondenzací v defektních místech střechy.
Často je nutné opravovat kotvené ploché střechy krátce po jejich dokončení (v horizontu několika let nebo dokonce jen měsíců). Zásadní obrat k lepšímu není možné čekat, a platí to zejména pro velké plochy střech na halových stavbách.
Nevyhnutelný proces postupného selhávání a havárií některých plochých střech má však i pozitivní přínos. Můžeme se z nich poučit a v budoucnu se chyb vyvarovat. Poruchy a havárie některých kotvených střech mají ještě i další pozitivní efekt, vedou totiž k obnově zestárlých střešních materiálů a zajišťují práci realizačním firmám.
Zdroj: Josef Krupka – znalec střech, odborný poradce, člen České hydroizolační společnosti
Obvyklá skladba ploché střechy má na nosné konstrukci tepelnou izolaci, kterou shora chrání hydroizolace. Co když se ale tepelná izolace a hydroizolace prohodí? Vznikne tzv. inverzní střecha.
Každá plochá střecha i každý balkon potřebuje hydroizolaci. Účinnou ochranu před vodou a vlhkostí zajišťují polyuretanové (PUR) materiály, které vytvářejí odolnou vrstvu bez spojů. Dnes už navíc exist...
