Přestože kogenerace je velmi efektivní způsob výroby energie a tepla a mluvilo se o ní jako o jednom z pilířů moderní energetiky, rozhodla se EU ukončit její podporu. Přinejmenším té, která využívá spalování zemního plynu. Což je v současné době naprostá většina kogeneračních jednotek v Česku.
Nově má být podpora směřována výhradně na využívání ekologických paliv, zejména biometanu a vodíku. Co to bude znamenat pro českou energetiku?
Kogenerace je výroba elektrické energie, při níž se využívá i teplo, které při procesu výroby vzniká jako vedlejší produkt. Proto se označuje také jako kombinovaná výroba elektřiny a tepla (KVET).
Kogenerační jednotky většinou tvoří spalovací motor nebo turbína s generátorem, který vyrábí elektřinu. Vzniklým odpadním teplem se pak přes výměník ohřívá voda, jenž se dá využít například k vytápění budov (přímo v místě nebo pro dálkové vytápění).
Kogenerace dokáže ušetřit až 70 % energie, kterou byste museli dodat, kdyby oba procesy (tedy výroba elektřiny i ohřev vody) probíhaly zvlášť. Jako palivo mohou kogenerační jednotky využívat zemní plyn, uhlí, topné oleje, bioplyn i biomasu.
Kogenerace se v Česku používá v nejrůznějších sektorech — od malých zemědělských bioplynových stanic přes průmyslové areály až po městské teplárny a čistírny odpadních vod.
Kombinovaná výroba elektřiny a tepla je skvělá zejména pro lokální spotřebu. Nejvíc se vyplatí menším a středním podnikům s celoročním stabilním a dostatečně velkým odběrem tepla (např. hotelům, nemocnicím, průmyslovým podnikům, veřejným bazénům a wellness centrům).
Kogenerace jim zajišťuje (částečnou) nezávislost na distribuci, nízké ceny energií a snížení ztrát při přenosu tepla na větší vzdálenosti. Při správném návrhu je takové řešení rozhodně rentabilní.
Jiné je to však u velkých kogeneračních jednotek, které investoři vybudují za účelem prodeje vyrobené energie:
Pokud tedy chceme využívat kogeneraci jako součást energetického mixu na celonárodní úrovni, bez její podpory se nejspíš neobejdeme. Investoři by za takových podmínek mohli dát přednost třeba výstavbě velkých bateriových systémů, které jim přinesou rychlejší návratnost.
Provozovatelé kogeneračních jednotek mohou ještě chvíli čerpat podporu od státu – a to jedním ze dvou způsobů podle toho, o jak velký výrobní zdroj se jedná.
Menší zdroje o instalovaném výkonu do 1 MW mohou čerpat na svůj provoz tzv. zelený bonus. Je to příplatek za každou prodanou kWh elektřiny, kterou vyrobí kogenerační jednotka.
Jak se určuje výše podpory? Každý rok vydává Energetický regulační úřad (ERÚ) cenový výměr, v němž nastaví referenční cenu elektřiny – tedy částku, při níž by měla být výroba z daného typu zdroje ekonomicky udržitelná. Rozdíl mezi ní a částkou, za kterou investor reálně elektřinu prodal, mu pak dorovná právě zeleným bonusem.
Zelený bonus se standardně vyplácí po dobu až 15 let od uvedení kogenerační jednotky do provozu.
Co se mění? Zelené bonusy už nebudou poskytované – týká se to jednotek uvedených do provozu po 1. 1. 2026. ČR žádala Evropskou unii, aby podpora mohla pokračovat, protože stále nebyla vyčerpána schválená alokace, ale Evropská komise to zamítla.
Nové kogenerační jednotky tedy už podporu nezískají, ale ty, které stihnou uvedení do provozu do 31. 12. 2025, nebo už fungují, mohou počítat s garancí 15leté podpory podle původních pravidel.
Velké zdroje s instalovaným výkonem nad 1 MW se mohly přihlašovat do aukčního systému, který řídilo Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO). Soutěžilo se o přidělení podpory na výrobu elektřiny. Investoři předkládali nabídky, v nichž uváděli, jak vysokou podporu za kWh by potřebovali získat, aby byla jejich výroba profitabilní.
Ministerstvo pak účastníky seřadilo dle výše nabídek a podporu přidělilo těm s nejnižší požadovanou částkou – dokud nevyčerpalo alokaci. Stejně jako u zelených bonusů tak získali příspěvek na produkci elektřiny na následujících 15 let.
Co se mění? I tato podpora končí. Poslední aukci vyhlásilo MPO začátkem prosince a žadatelé mohou podávat své nabídky od 19. prosince 2025 do 24. února 2026.
Zrušení podpory kogenerace je do velké míry zklamáním. I když většinová výroba ze spalování zemního plynu není tak docela „čistá“, funguje velice efektivně a dokáže velmi výrazně snižovat spotřebu zdrojů, které by jinak byly potřeba k výrobě elektřiny a tepla, kdyby oba procesy probíhaly samostatně.
Je otázka, zda se během následujících 15 let, kdy nás čeká „překlenovací období“, v němž ještě budou hojně fungovat stávající kogenerační výrobny, stihne vyvinout dostatečně efektivní a zároveň udržitelná alternativa, která „zaplní díru“ po spalování zemního plynu. V opačném případě to může výrazně zbrzdit naši cestu za klimatickými cíli.
EU má jasnou vizi: jako náhradu začít ve větším měřítku využívat bioplyn a vodík. Je to ale v tak krátkém časovém horizontu reálné? Pro větší využívání bioplynu u nás chybí infrastruktura, navíc má i nižší výhřevnost a některé další nevýhody.
A především: jeho výroba je limitovaná dostupným množstvím biomasy. Při maximální snaze bychom za současného stavu technologií dokázali bioplynem pokrýt jen asi 10–20 % stávající spotřeby zemního plynu.
Ani s využitím vodíku ve větší míře to není tak růžové. Jeho výroba i skladování jsou poměrně dost nákladné, opět chybí dostatečná infrastruktura a jeho cena (zatím) vůbec nemůže konkurovat jiným palivům.
To všechno ukazuje, že kompletní přechod na ekologická paliva nebude jednoduchý ani rychlý. A určitě ne levný. Stávající kogenerační jednotky na zemní plyn sice budou i nadále v provozu, časem však už bez podpory. Snad tedy vydrží prosperovat dost dlouho na to, aby se stihly „rozjet“ smysluplné a konkurenceschopné alternativy.
Uvidíme, co přinese rok 2026 a další vývoj v evropské energetice – zda nás posune tam, kam se potřebujeme dostat, nebo naše „zelené“ ambice naopak zazdí.
Zdroje:
Cogen.cz
Energie21.cz
ERU.cz
MPO.gov.cz
Služba výkonové rovnováhy pomáhá udržet stabilní elektrizační soustavu v době rostoucího podílu OZE. Jak funguje v praxi, kdo se do ní může zapojit a kde jsou její limity?
Samostatné baterie už nemusí být jen součástí fotovoltaiky. Díky změnám legislativy je lze provozovat i nezávisle – otázkou ale zůstává, zda se takové řešení může domácnostem ekonomicky vyplatit.
