Teď je ten správný čas na sázení cibulovin do trávníku. Na jaře se vám odmění rozkvetlou loukou jako z anglického parku – bez práce, bez zálivky, ale s dávkou jarní poezie.
Houby se dělí do dvou velkých skupin. Ty první, tzv. „mykorhizní“ (hřiby, klouzky, babky, ryzce…), žijí v symbióze s kořeny stromů. Jsou to spíš lesní aristokraté – nevyrostou jen tak, chtějí správného stromového partnera a trochu štěstí. Můžete jim zkusit nabídnout domov u smrku, borovice, břízy nebo dubu, ale spolehnout se na jistou úrodu nelze.
Druhá skupina, „saprotrofní houby“, je naopak zahradnický sen. Žijí z odumřelé organiky, a proto se jim báječně daří na dřevní štěpce, slámě nebo v kompostu. Patří sem třeba hlíva ústřičná, žampiony nebo „zahradní hlíva“ neboli wine cap (Stropharia rugosoannulata), která se umí rozjet mezi zeleninou a přitom zlepšuje půdu.

Pro většinu hub je ideální polostín až stín, závětří a stálá vlhkost. Na zemi může být vrstva listí nebo štěpky, která udrží vláhu a vytvoří příjemné mikroklima. Když k tomu přidáte pár keřů nebo stromů, získáte houbové útočiště, které bude lákat nejen hlívu, ale možná i hříbky a babky, pokud budou mít „kořenového partnera“.
Když po smaženici vyhodíte na zahradu nožičky a kousky klobouků, úspěch se dostaví jen výjimečně. U saprotrofních druhů to občas vyjde, ale většinou plodnice rychle vyschnou nebo zplesniví. Mykorhizní houby se odřezky rozmnožují ještě hůře. Jestli chcete jít na jistotu, kupte si hotovou sadbu a „naočkujte“ vhodný substrát.
Ať už se rozhodnete pro houbovou plantáž na štěpce, pár špalků hlívy v rohu zahrady nebo pytel na balkoně, jedno je jisté – kouzlo sledovat, jak se z nenápadného bílého podhoubí vynoří plodnice, stojí za každou kapku zalévací vody.
Zdroje:
Velký atlas hub, Jiří Baier, Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Ottovo nakladatelství 2005
Vše o pěstování hub – Návody a rady pro domácí pěstitele, Folko Kullmann, Kazda 2021