Padne dekarbonizace za oběť obraně? Paradoxně se mohou navzájem posílit

Do dekarbonizace a plnění klimatických cílů nám „hodila vidle“ válka a obavy z jejího možného rozšíření dál do Evropy. Můžeme Green Deal zmačkat a hodit do koše? Samozřejmě ne do tříděného, ale do směsného odpadu.

Země EU se nacházejí v situaci, kdy budou muset začít značně posilovat svou obranu, přinejmenším z preventivních důvodů. Jenže jak už v tak napjatých rozpočtech najít zároveň prostředky na modernizaci energetiky, infrastruktury, ekologické dopravy a další opatření, díky nimž máme do roku 2050 dosáhnout nulových emisí? Co tedy upřednostnit?

Hrozba válečného konfliktu je poměrně dost urgentní. Jenže to je i klimatická krize, i když v našich zeměpisných končinách to tak možná nevypadá. Čím déle budeme otálet, tím se zvyšují náklady, které budeme muset v budoucnu vynaložit na zmírnění dopadů na životní prostředí. A některé z nich už mohou být brzy nevratné. Jak upozorňuje Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), „okno“, během něhož lze udržet oteplování pod hranicí 1,5 °C, se rychle zavírá. Po jejím překročení hrozí změny klimatu, které už nepůjdou odstranit ani při sebevětší snaze.

Přesto existuje naděje, že se dá zvládnout obojí. A dokonce obě oblasti vzájemně podpořit.

Menší déjà vu – pandemie covidu

Podobnou situaci jsme zažili před pár lety za pandemie covidu – krátce před ní jsme mohli ve společnosti pociťovat poměrně silné tendence co nejvíce omezit jednorázové obaly, trendem byla domácnost bez produkce odpadu a bezobalové obchody.

Pak to šlo do úplně opačného extrému: jednorázové ochranné pomůcky, které se navíc měly bezpečně vyhazovat tak, že každou roušku či respirátor ještě zabalíte do plastového sáčku. Všechna jídla a nápoje z restaurací balená s sebou, opět do jednorázových obalů…

Na druhou stranu měla pandemie nakonec vlastně i pozitivní vliv na životní prostředí: v době, kdy se omezila doprava, průmysl i cestování, došlo v roce 2020 k poklesu emisí oxidu uhličitého v celosvětovém měřítku o zhruba 7 %, což byl největší meziroční pokles v moderní historii.

Jenže tento stav trval bohužel jen krátce. Jakmile se ekonomika znovu oživila, emise rychle vzrostly a už v roce 2022 opět dosáhly rekordní úrovně.

Udržitelná dekarbonizace bez zastavení ekonomiky a zmrazení výdajů na obranu

Pandemie tak ukázala, že i krize nemusí mít jen negativní dopady. Jenže k trvalé změně je potřeba systematická přeměna energetiky, dopravy a průmyslu, ne jejich vypnutí.

Priority se mohou vlivem aktuálního dění měnit, a některá témata se dočasně upozadí. Jenže momentálně potřebujeme řešit obě velice urgentní – jak klimatickou krizi, tak i opatření na obranu před agresorem. A naštěstí mezi nimi není nutné vybírat.

„Nastalo zde falešné dilema. Obranyschopnost a Zelená dohoda se doplňují,“ uvedl v pořadu Pro a proti Českého rozhlasu Plus ekonom Viktor Daněk z pražského think-tanku Europeum. Daněk se domnívá, že investice do dekarbonizace lze považovat také za investice do energetické a surovinové bezpečnosti.

Ale to samozřejmě vyžaduje promyšlenou strategii a mezinárodní spolupráci. Evropská komise i NATO už v posledních letech mluví o tzv. „zelené obraně“ – tedy o snaze propojit snižování emisí s posilováním odolnosti a bezpečnosti.

Jak se obrana státu a dekarbonizace mohou vzájemně podporovat?

Zaměřit se na kroky, které posílí bezpečnost i ochranu životního prostředí, je jediná možnost, jak přežít – když chceme myslet i na budoucí generace a neřešit jen sebe a vlastní pohodlí.

• Energetická soběstačnost. Závislost na dovozu plynu, uhlí nebo třeba ropy z nestabilních regionů představuje pro stát slabé místo. Když si ale dokážeme alespoň část energie vyrobit u nás – díky obnovitelným zdrojům energie nebo i jaderné energetice, budeme méně zranitelní vůči výpadkům dodávek nebo politickému vydírání. Snížíme tak uhlíkovou stopu, energie budou levnější a zároveň i posílíme národní bezpečnost.
• Decentralizace výroby. Když se energie vyrábí na řadě různých míst, třeba právě díky fotovoltaickým, větrným nebo vodním elektrárnám či modulárním jaderným reaktorům, snáze odolá výpadkům a méně hrozí, že sabotáží nebo vojenským útokem na jeden cíl bude významněji ohrožena celá energetika.
• To samé platí i pro kombinaci více zdrojů energie – tedy udržování vyrovnaného energetického mixu a spolupráce mezi zeměmi, která pomůže zajišťovat stabilitu produkce a posilovat evropskou energetickou bezpečnost.
• Důraz na kybernetickou bezpečnost, protože kvůli globálnímu propojení je riziko hackerského útoku na strategické cíle vysoké.
• Velká bateriová úložiště a chytré sítě, které pomáhají vyrovnávat výkyvy ve výrobě z obnovitelných zdrojů, stabilizují distribuční soustavu a v případě krize mohou zásobovat klíčová zařízení – například nemocnice, stanoviště IZS, datová centra atd.

Nebude to snadné, ale řešení existuje

Výdaje na obranu jsou v době rostoucího napětí nezbytné – nevyhneme se zbrojení, nákupu vojenské techniky a posilování armádní infrastruktury. Přinejmenším proto, abychom nepůsobili jako snadný cíl.

To ale samo o sobě nestačí. Skutečně odolná společnost potřebuje i pevné základy: dostupnou energii, soběstačnost a ekonomickou stabilitu. Investice do moderní energetiky a dekarbonizace jsou tedy nezbytnou součástí strategie.

Přináší to s sebou i nemalé výzvy a bude nutné hledat způsoby, jak ufinancovat všechny tyto důležité oblasti. Ale je potřeba se s tím nějak vypořádat. Byť třeba nepopulárním „utahováním opasků“. Jinak nám hrozí nejen energetická, ale i ekologická a společenská krize.

Zdroje:
CT24.ceskatelevize.cz
IEA.org
IPCC.ch
Plus.rozhlas.cz