Olovo je snadno tavitelný, měkký kov, který je ale současně velmi těžký, a navíc i jedovatý. Jeho dobrou vlastností právě v oblasti klempířiny je jeho odolnost proti korozi a schopnost jej rozpouštět (sice pozvolna) v měkké vodě. Za normálních podmínek je však odolné a neomezeně stálé vůči atmosférickým vlivům, a navíc odolné vůči agresivním látkám, včetně mědi nebo asfaltu. Podobně jako hliník nebo měď si totiž vytvoří šedou patinu, která jej chrání. Olovo dobře poslouží i jako těsnění proti pronikání radonu.
Přes všechny uvedené kladné vlastnosti jsou snahy využívat olovo a jeho slitiny co nejméně. Důvodem je zmiňovaná toxicita. Od vstupu České republiky do EU se razantně snížilo jeho užívání například v nátěrových hmotách, instalatérství atd., kde s ním přicházejí do přímého styku lidé. Ve stavebnictví, potažmo v klempířských disciplínách, se však používá stále, byť ne v takovém rozsahu jako dříve.
Využívá se například jeho vlastnost nereagovat s jinými materiály, třeba k separaci železa a mědi. V praxi je to při kombinaci měděných okapů a železných háků. Použití nahrává odolnost olověné patiny, která se nesmývá a nepoškozuje stékáním fasádu.
Olovo dnešní klempíři používají pouze jako doplňkový materiál. Protože je měkké a tvárné, tak se uplatní na zakončení stěn, parapetů, střešních oken a světlíků. Díky tomuto materiálu lze uvedené prvky těsněji spojit s krytinou.
Další aplikací je kotvení plechových parapetů a říms do kamene, zejména do pórovitého pískovce. Nejčastěji se tak děje pomocí šroubu s podložkou, který se zalije olovem. Taky se svitkovým olovem potahují zvětralé pískovcové parapety. Kovový materiál přilne ke kameni natolik, že dobře zabrání protékání.
Příkladem většího použití olova je Petschkova vila v Praze-Dejvicích. Je zde mnoho prostupů kamennými prvky a řada profilací, kde se olověné lemování dobře uplatnilo.
Ve Slezsku bylo olovo ve větší míře použité na budovu spořitelny v Opavě. Plechové parapety a římsy jsou zde kotvené do kamene pomocí mosazného šroubu s podložkou, který je zalitý olovem.
V katedrále sv. Víta na Pražském hradě se zase olovem zalévaly nejvíc namáhané spáry mezi kameny. Jiným příkladem jsou hradby na hradě Rokštejn u Přímělkova, jejichž horní plocha je pokrytá tabulovým olovem k ochraně proti zatékání vody. Jmenovat je možné i potažení pískovcových parapetů olovem, a to na zámku v Náměšti nad Oslavou a mnoho dalších.
Jak je patrné, olovo nachází uplatnění většinou u památkových staveb. Kryjí se s ním spáry v hrubých kamenech, u nichž se předpokládá zatékání. Dále jsou aplikací okapničky nebo soklové a rohové profily, které mají za úkol lépe chránit vsazené okno proti zatékání. Zejména u barokních říms památkáři neradi vidí klasické oplechování. Místo toho se římsa zatáhne olovem, které není vidět, ale dostatečně chrání její povrch. Pro jeho měkkost a tvarovatelnost nejsou problémem ani různě zaoblené tvary říms.
Olovo taky může posloužit jako krycí pás pod oplechováním střešních oken a komínů k vykrytí profilované krytiny. Prostě možností jeho využití je dnes celá řada, díky vynikající tvarovatelnosti a snášenlivosti s ostatními materiály.
V klempířské praxi je možné potkat upravované olověné pásy nebo těsnicí řasené pásy z pocínovaného olova, které se používají na utěsnění různých průniků a prostupů v ploše střechy. Jenže měkké olovo musí být v takové instalaci celoplošně podepřené, což je limitující, takže se v těchto případech používá méně.
Ani samotné oplechování olovem nemá požadovanou pevnost. Olovo musí být zkrátka vždy podepřené něčím pevným, a je jedno, zda je to střešní taška nebo kámen.
Olovo se dodává převážně v rolích, standardně o tloušťce plechu 2 mm. Při tomto parametru je stále ještě tvárné, ale taky už do jisté míry pevné, aby se nebortilo vlastní váhou.
Existuje i barvené olovo, které je ideálním materiálem k řešení klempířských detailů na střeše tak, že je téměř k nerozeznání od krytiny.
Přes všechny uvedené benefity se u nás užívání olova pro jeho zdravotní závadnost stále více omezuje. Zato v zemích, jako jsou Německo nebo Francie, jej najdete na mnoha historických budovách, hlavně na lemováních jejich střech a kamenných fasádních prvků. V jiných zemích je naproti tomu používání tohoto materiálu zakázané úplně.
Aby střecha správně fungovala, neobejde se bez klempířských prvků, které ale často ohrožuje koroze.
Titanzinek je reprezentativní stavební materiál s mnoha přednostmi. Slitina elektrolytického zinku s přísadami mědi a titanu je ekologicky nezávadným materiálem.
