Luxfery nemusí být jen úsměvnou vzpomínkou na socialismus. V moderních stavbách září

Luxfery kdysi

Jako dítě mě luxfery naprosto uchvacovaly. Působily tak pohádkově – hlavně když byly barevné. Představovala jsem si, že jsou to kouzelné kostky ledu, které nikdy neroztají. Nebo obří průhledné dílky lega.

Řada lidí však takové romantické dojmy nejspíš nesdílí – luxfery jsou pro mnohé symbolem socialistické architektury, a proto jimi (trochu) opovrhují. A vlastně není tak úplně divu. Původní luxfery totiž způsobovaly obrovské tepelné ztráty, a měly i další slabé stránky.

Nicméně nejde o „socialistický výmysl“: skleněnou dutou cihlu vynalezl Francouz Gustave Falconnier koncem 80. let 19. století. U nás se začaly používat ve 20. letech 20. století s rozvojem funkcionalismu. Pravý „boom“ ale přišel až v 50. letech, kdy se u nás spustila jejich masová výroba.

Monopol získala sklárna v Duchcově, která dokázala vyprodukovat dva miliony kusů ročně. V roce 1969 pak přišla s novinkou – barevnými luxfery.

Trend tak trochu z donucení

Jenže zájem o skleněné tvárnice nebyl původně až takový: produkce zpočátku převyšovala odbyt a na „neviditelnou ruku trhu“ se tehdy nespoléhalo. A tak přišlo dokonce i státní nařízení, že je architekti musejí ve svých projektech ve stanovené míře využívat.

A tak se začaly „ve velkém“ uplatňovat v průčelích veřejných budov, v panelových domech, zdravotních střediscích,  průmyslových halách, ale také v rodinných domech na prosvětlení schodišť a koupelen nebo jako výplně ve zasklených verandách a zádveřích, kde pomáhaly přivést světlo do jinak tmavých vstupních prostor.

Hlavní problémy původních luxferů byla obtížná opravitelnost, protože když praskla byť jedna tvárnice, bylo často nutné zasáhnout do celé zdi. A především špatná tepelná izolace a související komplikace. Luxfery totiž nemají kvality ani klasických stěn, ale ani oken – pohybují se někde mezi.

Protože jde o kompaktní skleněný blok, který je napevno zabudovaný ve zdi, nedá se na rozdíl od okna otevřít. A tedy neumožňuje přirozenou cirkulaci vzduchu v interiéru. V kombinaci se špatnými tepelně-izolačními vlastnostmi pak vytváří tepelné mosty, na nichž může kondenzovat vlhkost, což vede ke zvýšenému riziku vzniku plísní.

Moderní luxfery: hravost, prosvětlenost i úspory energií

Svého špatného jména se však luxfery pomalu zbavují a začínají zažívat renesanci. Možná i proto, že v dnešní době trávíme naprostou většinu v interiérech, kam potřebujeme dostat co nejvíc přirozeného světla. Nejen proto, abychom alespoň trochu stimulovali svůj cirkadiánní rytmus, ale i kvůli drahé elektřině.

Naštěstí už technologie výroby pokročily, a tak mají moderní luxfery mnohem lepší tepelnou i zvukovou izolaci a také odolnost. Navíc jsou dostupné v celé škále formátů, vzorů a barev. Už žádná socialistická uniformita.

Sice pořád platí, že se na 100 % nevyrovnají oknům ani dobře zatepleným stěnám, ale při vhodném použití mohou být úžasným funkčním i estetickým prvkem – především v interiéru. Přivedou světlo, ale zachovají soukromí. Mohou být nenápadné i se stát dominantou pokoje, který prozáří barvami a světelnými akcenty.

Hodí se například:

• do koupelen, kde nahradí okno nebo i sprchovou zástěnu,
• k optickému zvětšení a prosvětlení chodeb a stísněných prostorů bez oken,
• jako předěl mezi kuchyní a jídelnou,
• k prosvětlení schodiště,
• do zimní zahrady nebo jako součást zídky.

Využití jako součásti fasády bude s otazníkem – nejspíš se vám s nimi nepodaří splnit přísné energetické nároky na úsporné budovy. Na jednu stranu dostatečně neizolují, na druhou nedokážou ani propustit do interiéru dostatek sluneční energie, která by v zimě zajistila pasivní tepelné zisky.

Luxferů se tedy určitě nebojte: při správném použití dokážou dodat prostoru moderní vzhled, světlo a originalitu. Pokud však kladete důraz na energetickou úspornost domu, nechte si je raději jako praktický a přitom vizuálně atraktivní prvek do interiéru, kde vám při chytrém umístění může udělat skvělou službu.

Zdroje:
Glassian.org
Sever.rozhlas.cz
Stavebnictvi3000.cz