Historie kovů sahá daleko do minulosti, ovšem pro hliník to neplatí. To je moderní stavební materiál, přestože patří k nejrozšířenějším chemickým prvkům na Zemi. Poprvé byl použitý na hliníkovou kupoli římského kostela San Gioacchino ai Prati až v roce 1897.
Moderní technologie zpracování a vynikající konstrukční vlastnosti hliníku stojí za dnešním rozšířením tohoto materiálu do nejrůznějších oblastí techniky. Oproti jiným kovům vyniká především nízkou váhou, vysokou vodivostí a korozní odolností. S úspěchem se tyto vlastnosti využívají v letecké, lodní a automobilové dopravě, a taky ve sportu. V každé oblasti umožnily nebývalé zvýšení výkonů a efektivity provozu. Do stavebnictví se hliník dostával postupně, a to v období po druhé světové válce. Uvolněné výrobní kapacity zbrojního průmyslu tehdy umožnily výrobu, kterou navíc podpořila potřeba rychlé obnovy staveb.
Surový hliník (aluminium) se získává z bauxitu, pojmenovaného podle naleziště Les Baux. Dnes jsou hlavními místy těžby bauxitu Jižní Amerika, Austrálie a Afrika.
Asi 60 % bauxitu tvoří oxid hlinitý, který doplňují oxid železitý a kyselina křemičitá. Natěžená surovina se drtí, suší, a nakonec se jemně rozemele. Pomocí louhu sodného se odstraní nežádoucí příměsi a výsledkem je čistý bílý oxid hlinitý. Ten se rozpustí v roztaveném kryolitu a roztok se v elektrolytické peci rozloží stejnosměrným proudem na své složky. Hliník se shromažďuje na dně, kdežto kyslík se váže s uhlíkem elektrod na oxid uhličitý.
Na rozdíl od popsané základní technologie nárokuje výroba z recyklovaného šrotu jen 5 % výrobních nákladů. 100% recyklovatelnost je jedním z velkých benefitů hliníku.
Hliník se ve stavebnictví používá v nejrůznějších legovaných podobách, jejichž vlastnosti se dále upravují tepelným zpracováním. Díky tomu existují měkké materiály, určené pro falcování (spojování na dvojitou drážku), nebo polotvrdé plechy pro stavební lemování, parapety a okapové systémy.
Povrch přírodního oxidovaného hliníku je relativně tvrdý a odolný. Jenže není příliš vzhledný, navíc dobře přijímá nečistoty. Některé slitiny hliníku zase mají přirozený sklon k tmavnutí, zejména v alkalickém prostředí. Z těchto estetických důvodů mají střešní krytiny obvykle přidaný organický povlak.
Ze srovnání s ocelí se stejným povlakem vychází lakovaný hliník vítězně, protože při hrubším poškrábání z rýhy na něm nikdy nevytéká rez, která u oceli zabarvuje okolní plochu.
Hliník a jeho slitiny jsou velmi lehce oxidovatelné materiály. V případě poškození na jejich povrchu opravdu rychle (a to během několika minut) vzniká ochranná oxidická vrstva, která postupně roste. Díky tomu je plech přirozeně trvale chráněný, s čímž souvisí jeho mimořádná životnost. Hliníková střecha je proto střechou pro několik generací, které s ní budou mít bezstarostný život. Je totiž prakticky bezúdržbová, a přesto vydrží sloužit i více než 100 let.
Hliník nerezaví, je nerozbitný a výborně odolává povětrnostním vlivům. Nezničí jej ani obávané kroupy, střecha funguje dál. Při profilovaném povrchu stucco nebudou patrná ani drobná ťuknutí, známá z karosérií automobilů po prodělaném krupobití. Když je hliníková střecha správně připevněná, pak se na její funkčnost můžete spolehnout za každého počasí. Uvedené vlastnosti dělají z hliníku velmi vhodnou střešní krytinu do horských oblastí. Jeho nízká hmotnost navíc snižuje zatížení, které střechám na horách způsobují sníh a led.
Drtivá většina hliníkových střešních krytin je dnes opatřena povrchovou úpravou, se surovým materiálem se setkáte jen výjimečně. Kvalitní hliníkové jádro jako štít chrání vypalovaný lak, odolný vůči UV záření. Díky tomu nehrozí, že by kyselý déšť nebo UV záření změnily vzhled krytiny. Hliníková střecha zůstává dlouhodobě nejen funkční, ale i vysoce estetická.
Hovoříme-li o pořizovací ceně, ta je ve srovnání s ocelí opravdu vyšší. Jenže cenu je třeba vidět v souvislostech. Už při pořizování hliníkové střechy ušetříte na dopravě, protože krytina je lehká a nevyžaduje speciální auto. Ušetříte i na krovu, který může mít subtilnější profily, navržené na nižší zatížení.
Ale především ušetříte v čase. Interval výměny krytin s ocelovým jádrem je z hlediska záruk (nejlevnější ocel 20 let, hliník obvykle 50 až 60 let) diametrálně odlišný. Ocelovou střechu proto budete muset 2x vyměnit, zatímco hliník bude stále funkční. Nezaplatíte přitom navíc jen 2x za krytinu, ale taky 2x za montáž, a to je významná položka v rozpočtu. Takže v prvopočátku jste sice mírně ušetřili na materiálu, ale za pár let znovu stojíte před otázkou: Kde na to vzít? Z tohoto pohledu je hliníková střecha levnou střechou pro několik generací, jen s mírně vyššími pořizovacími náklady.
Jsou výrobci, kteří jsou hliníku oddaní natolik, že ocelové krytiny vůbec nenabízejí. Díky tomu mají tento materiál v malíčku a jejich systémy jsou dokonale propracované. Jedná se o firmy Prefa Aluminiumprodukte nebo Keramet.
Ostatní výrobci vycházejí vstříc požadavkům zákazníků a v portfoliu mají obě materiálové varianty. Také jejich hliníkové krytiny jsou vyráběné z kvalitních surovin a doplňuje je bohaté příslušenství, pro vybudování dokonale funkční střechy. Jedná se například o značky Satjam, Metal Trade Comax, Lindab, EVROmat, Maslen nebo Omak.
Oblíbené plechové krytiny mají dvě základní materiálové varianty – ocel a hliník. Hliníková střecha je dražší než ocelová, za její cenou se však skrývají mnohé výhody.
Současná architektura si jako střešní krytinu oblíbila tmavý falcovaný plech. Od ostatních krytin ji odlišuje nejen vzhled, ale taky unikátní vlastnosti.
