Norma pro střechy ČSN 73 1901 dělí střechy na ploché (se sklonem do 5°), šikmé (se sklonem do 45°) a strmé (se sklonem nad 45°). V tomto textu se omezíme jen na šikmé a strmé střechy. U každého prostupu v šikmé střeše je třeba vyřešit:
Pro jakoukoliv střechu a jakýkoliv prostup ve střeše platí, že jde o překážku, která znamená tzv. zvýšený požadavek. Právě on spolu s dalšími, jako jsou klimatické podmínky objektu, využití podkroví či sklon střechy, rozhoduje o třídě těsnosti DHV, kterou je nutné ve střeše použít. Podrobné informace o třídách těsnosti DHV najdete v Pravidlech pro navrhování a pokrývání střech, které vydal Cech klempířů, pokrývačů a tesařů ČR.
Typickým příkladem průniku svislé konstrukce šikmou střechou je komínové těleso či zdivo světlíků. Tvoří překážku v odvodu vody z části střechy nad komínem. Obvykle se tato situace řeší oplechováním, které se skládá z horního, spodního a bočního oplechování. Návrh jejich rozměrů a tvarů je běžný, přesto se v praxi stále objevují chyby.
Pokud komín není umístěný přímo ve hřebeni, boční lemování se provádí s trojnásobným pravoúhlým ohybem (tzv. kobylou), která zabrání proniknutí vody ze zadního dílu lemování pod krytinu na bocích komínu. Lemování musí být podloženo latěmi nebo podbedněno. Svislá část bočního lemování musí být vytažena nejméně 150 mm, v návaznosti na to se obvykle přizpůsobuje horní a spodní díl lemování. Překrytí zadního dílu skládanou krytinou musí být nejméně 100 mm.
Pokud je komín široký a jeho poloha ve střeše nepříznivá (tzn. dále od hřebene), je vhodné horní díl lemování provést pomocí jednostranného či sedlového klínu, aby se za komínem nehromadil sníh a voda rychleji odtékala. Toto opatření je vhodné i z hlediska nižšího rizika usazování nečistot za komínem (listí, prach, úlomky větví apod.).
V důsledku pohybů krovu a tepelné dilatační roztažnosti komínového zdiva dochází zákonitě k odtržení bočního oplechování, pevně spojeného se střešním pláštěm, od komínu. Vznikne spára, kterou i při jejích nepatrných rozměrech proniká do podstřeší velké množství vody, která stéká po povrchu komínu. Proto je nezbytné tuto spáru krýt dilatační lištou, která je pevně spojená se zdivem komína a zatěsněná trvale pružným tmelem. Provedení lišty se zapuštěním pod omítku se ale nedoporučuje z důvodu praskání a drolení omítky.
Z hlediska návaznosti DHV na komínové těleso je třeba zajistit spolehlivé odvedení vody, stékající po DHV, zezadu komína do stran. Řešením je použít tzv. plechovou odháňku nebo izolaci vytáhnout. Prostupy třídy těsnosti 1 až 5 musí být provedeny vodotěsně nebo musí být jejich lemování vytaženo nejméně 5 cm nad krytinu. Za zmínku stojí napojení DHV přímo na komín, což nemusí vyhovovat požární bezpečnosti kvůli možné vyšší povrchové teplotě komínového zdiva. V takovém případě je možné provést lemování v úrovni DHV z plechu nebo ponechat kolem komínového tělesa minimální nutnou mezeru.
Z hlediska odvětrání střešního pláště jsou rozhodující rozměry komína. Pokud jeho šířka (po vrstevnici) brání proudění vzduchu od okapu ke hřebeni v celé šířce krokevního pole a více, je třeba pod komín umístit výdech. Při větší vzdálenosti komína od hřebene musí být nad ním přidané i nasávání.
V případě zatepleného střešního pláště je třeba věnovat pozornost požární bezpečnosti kolem prostupujícího komína. Řešením je volba vhodné tepelné izolace a pečlivé utěsnění všech spár kolem komína, zejména mezi komínem a trámovými výměnami.
Povrch komínových těles často tvoří vrstvá omítka s fasádním nátěrem. Životnost takové povrchové úpravy je obvykle výrazně menší než okolní střešní krytiny. Je proto třeba počítat s nezbytnou údržbou v průběhu životnosti střešního pláště, a to v podobě nátěrů, oprav omítek a revizí komínových hlav. Takové opravy se obvykle neobejdou bez lokálního poškození krytiny, případně je nutné rozebrat část střechy. Proto by měly být omítky a nátěry vybírané s velkou pečlivostí, aby byly maximálně trvanlivé. Vhodné materiály se vyplatí konzultovat s výrobci omítkových systémů.
Nešvar v podobě opravy komínu pomocí perlinky a nevhodného „lepidla“ se může projevit zdlouhavým a náročným hledáním pravé příčiny zatékání kolem komínů. Obvykle přitom voda stéká do podstřeší mikrospárou mezi původní omítkou a nově provedenou vrstvou „lepidla“.
Pultový vikýř s výrazně malým sklonem střechy (do 10°) je běžný architektonický prvek. Sklon dokonce může mít i obrácený spád, tedy od fasády směrem do střešní roviny, pokud je to z architektonického hlediska žádoucí (vikýř pak nepotřebuje žlaby). V takovém případě průnik těchto dvou střešních rovin vytváří v podstatě mezistřešní žlab, který ústí do boků vikýře.
Z hlediska oplechování boků vikýřů platí do značné míry stejné zásady jako u výše zmíněných komínů. Pokud ze střechy vikýře převádíme srážkovou vodu kolem boků vikýřů, je nezbytné (stejně jako u komínů) provést lemování s trojnásobným pravoúhlým ohybem (tzv. kobylou). Pokud je však srážková voda z pultového vikýře odváděna okapem na čele vikýře nebo jsou boky vikýře chráněné dostatečným přesahem střech vikýře, pak trojnásobný pravoúhlý ohyb u lemování nemusí být.
Stejně jako pro komíny, i pro vikýře platí nezbytnost použít na bocích dilatační lišty. Výjimkou mohou být drobné vikýře historických objektů s vyzdívanými a omítnutými boky, kdy by tato poněkud robustně působící lišta zakryla značnou část původní omítky. Estetická újma způsobená tímto technickým řešením by byla větší než riziko úpravy bez lišt.
DHV u boků vikýřů musí spojitě přecházet z plochy střechy na svislé části vikýře. V místě přechodu šikmé střechy na pultovou střechu vikýře můžeme uplatnit dvojí řešení. DHV šikmé střechy je přímo napojená na DHV pultové střechy vikýře. V takovém případě jsou propojené i vzduchové mezery a nasávací otvor je na okapové hraně vikýře. DHV se obvykle dimenzuje podle nejnáročnější, vodou nejvíce namáhané části střechy, což bývá pultová střecha vikýře.
Dalším řešením je, že DHV šikmé střechy je vyvedená na krytinu pultového vikýře a nasávání vzduchu šikmé části střechy je nad stykem těchto dvou střešních rovin. Takový detail je vhodnější z hlediska provedení samotné DHV, obtížné je provětrání pultové střechy. Detail je vhodný zejména u jednoplášťové střechy vikýře.
Rovněž tepelná izolace musí být spojitá, tzn. že svislá izolace boků vikýře navazuje přímo na tepelnou izolaci střechy vikýře a šikmé střechy. Tyto zdánlivě jednoduché detaily bývají v projektové dokumentaci často opomíjené, případně jsou navržené chybně.
Zapuštěné terasy do šikmých střech jsou oblíbeným způsobem architektů, jak při realizaci půdní vestavby propojit půdní byt s exteriérem a umožnit tak pobyt ve vnějším otevřeném prostoru. Toto řešení však skrývá řadu nebezpečí, kterým je třeba se vyvarovat. Více než u komínů nebo vikýřů se u teras musí dbát na precizní návrh a taky realizaci terasy.
Tepelná izolace boků i stěn terasy musí být spojitá, nikde nesmí dojít k tepelným mostům. Otázkou ale je, zda zateplovat mezi stropními trámy a částečně nad nimi, nebo pouze nad trámy. Zateplením nad trámy se navyšuje skladba stropu a vzniká mnohdy výrazný výškový rozdíl mezi pochozí vrstvou terasy půdního bytu. Zateplením mezi trámy zase mohou vzniknout problémy s tepelnými mosty a obtížně se realizuje parotěsnící vrstva. Snad nejhorší variantou je zachovat tepelnou izolaci mezi stropními trámy a skladbu doplnit tepelnou izolací nad původním záklopem. Tak může docházet ke kondenzaci v oblasti původního záklopu a následně k rozsáhlým škodám v důsledku rozvoje dřevokazné houby. Z uvedených důvodů by měla být skladba doložená tepelně technickým výpočtem.
U střechy, která má odvodňovací žlaby v úrovni koruny půdní nadezdívky, vzniká problém s odvodněním terasy. Pokud v její bezprostřední blízkosti není dešťový svod, je obvykle potřeba ho doplnit, aby bylo kam zaústit boční výtok z terasy. Při jakémkoliv defektu hydroizolace může dojít k poškození interiéru pod půdním bytem, a proto musí být tyto hydroizolace prováděny obzvláště pečlivě.
V Cechu klempířů, pokrývačů a tesařů pracuje řada odborníků, kteří se v roli inspektorů řemesel potkávají nejen se zde popsanými problémy. Při své práci posuzují zejména kvalitu provedeného díla a dodržování řemeslných standardů, které jsou zhruba definované v platných normách. Jenže normy někdy nestačí, jsou příliš obecné. Ne vždy je taky příčinou závad kvalita provedení. Mnohdy problém vzniká už v úrovni projektu nebo když stavebník podcení nutnost vypracování detailního návrhu.
Proto Cech klempířů, pokrývačů a tesařů vypracoval tzv. Pravidla. Jsou to knihy, které provádějí návrhem a realizací všeho, co souvisí se střechami. Konkrétně už vyšla Pravidla pro navrhování a provádění střech, Pravidla pro navrhování a provádění klempířských konstrukcí, Základní pravidla pro navrhování a realizaci plochých střech a hydroizolace spodní stavby a Základní pravidla pro pokrývání střech přírodní břidlicí, rákosem, slámou a pro osvětlování podkroví. Pravidla jsou významnou pomůckou pro řemeslníky a projektanty, užitečné informace zde načerpají i stavebníci z řad laické veřejnosti.
Zdroj: Cech klempířů, pokrývačů a tesařů ČR, autor: Ing. Martin Maršík
Foto: Autor + Wienerberger/Tondach
Aby střecha odolala větru, dešti, sněhu, ale i zubu času, musí fungovat jako komplexní systém – podobně jako orchestr, kde každá část hraje svou roli v přesném souladu s ostatními. Jakmile jedna vrstv...
Plánujete podhled střechy, opláštění pergoly, výplň plotu nebo konstrukci přístřešku a nechce se vám řešit neustálé nátěry a údržbu? Nebo hledáte materiál, který nabídne dobrý poměr ceny a výkonu, a p...
Nechte se unést kouzlem Vánoc! Přinášíme vám tipy a nápady, jak vytvořit útulnou sváteční atmosféru, užít si předvánoční čas naplno a objevit tradice i moderní novinky, které k Vánocům patří.
Více informací
