Srdcem vysoké školy v kanadském Montrealu (Collège de Maisonneuve/Jardin Intérieur) je zimní zahrada pod skleněnou střechou. Bujná zeleň zde vytváří příjemný obytný prostor. Inspirujte se tímto příkla...
Při podrobnější debatě se ukázalo, že přeci jen pár změn registruje. Po kovidu vidí částečný útlum u velkých objektů, ale malé objekty, které jeho firmu živí především, běží dál. Na druhé straně pan Hoppel uvádí, že investoři si v posledních letech zvykli na vyšší ceny a výrazně ubylo handrkování o hodnotě zakázek.
Tady pan Hoppel potvrzuje to, co vidíme snad v celé Evropě. Úbytek zájmu o rukodělnou práci. Před 20 lety vybíral do své firmy ze tří šikovných kluků toho nejlepšího. Pak už slevil na to, že ten, co se hlásí o práci, umí alespoň počítat. Teď má ve firmě jen dva mladíky, jedním z nich je mladší syn Moritz, učící se klempířské řemeslo.

Budoucnost rodinné firmy vidí tak, že až on a jeho vrstevníci, pracující ve firmě, odejdou do důchodu, nebude je kým nahradit. Starší syn Christoph je již hotový, vyučený tesař, a tak firmu budou tvořit jen dva synci s pár pomocníky. Určitě se budou mít dobře, ale velká firma, která pro svůj chod potřebuje a uživí dvě kancelářské síly, to už určitě nebude.

Pan Hoppel ukazuje fotografie synů při práci, je rád, že řemeslo v rodině bude pokračovat, vždyť už se jedná o třetí generaci. Ale to, že převezmou rodinnou firmu, tak úplně jasné nebylo. Jako všichni mladí pokukovali po všem možném, uvažovali vážně o vyšším školním vzdělání. Ale pak ten mladší zatoužil po vlastním kole, motorce a pak i po autě, a to hned jak získá řidičák (v Rakousku možno již v 17 letech). Začal proto o prázdninách chodit na brigády a zjistil, že u táty ve firmě sice pracuje ve výšce, občas v zimě, občas ve vedru, ale každý odpracovaný den znamená nejen jisté, ale i dobré kapesné. Navíc tu byla hrdost na práci, která je vidět, i hrdost na to, co dokázali děda s tátou. Starší syn je již dospělý, vystudoval odbornou zemědělskou školu, ale pak se vyučil tesařem. Pracuje v jiné, tesařské firmě, aby praxí získal širší zkušenosti. Oba jsou hrdými řemeslníky a dělají svým rodičům radost.
Dozvídám se, že poslední roky žádnou revoluci nepřinesly. Pokud jde o nářadí, používají stejné, osvědčené značky. Nové kleště, nůžky a další jsou stejné řadu let, a je to tak dobře. Nové padnou do ruky stejně jako ty původní. U klempířských strojů je občas dotyková obrazovka místo páček. Ale princip ohýbání plechu je pořád stejný a klempíř musí při práci pořád vědět, co chce vytvořit.
Pokud jde o materiály a technologie, také žádná revoluce, ale přeci jen pár zajímavých poznatků:
Poslední bod mi připadá trochu překvapivý. Firma sídlí na kraji Alp, pan Hoppel bydlí ve vsi, která je 1 000 m n. m., ale šíři pásů 500 mm používají i na zakázkách v nížinách. Technické vlastnosti užších pásů plechu jsou jasně lepší. Chvilku na toto téma diskutujeme a doufám, že se tento trend brzy přelije i k nám.
Na závěr slyším ještě jednu zajímavou myšlenku. V dnešní době je možno koupit snad všechny klempířské detaily. Řadu z nich firma Hoppel samozřejmě využívá, už jen kvůli produktivitě práce. Ale hodně detailů vytvářejí i dnes v dílně sami. Třeba tam, kde narážejí na křivost domů, to zejména při rekonstrukcích, a průmyslově zpracovaný díl by neseděl. Na lemování oken a komínů tovární prefabrikáty zásadně nepoužívají. Vše vyrábí v dílně individuálně. „Jednak se mladí učí řemeslo a za druhé si udržujeme svojí řemeslnou čest,“ uvádí pan Hoppel k dílenské výrobě.
Po cestě zpět přemýšlím o slovech sympatického řemeslníka, koukám po domech i střechách a dávám mu za pravdu. Žádnou revoluci nevidím, jen staré dobré, poctivé Rakousko. Na střechách masivní tesařina, kvalitní materiály a precizní řemeslo.
Ale přeci jen jsem narazil na něco revolučního. Vidím maštal s prosklenými stěnami, kde jsou krávy vystavené jak limuzíny v autosalonu. Potom zahlédnu malý náklaďáček s průhlednou plachtou, která chrání naleštěný osobák. Vzadu si přečtu, že vezou zákazníkovi auto objednané v internetovém obchodě. Tak jen doufám, že jako první změna k nám z Rakouska dorazí ty půlmetrové svitky.
Autor + foto: Jakub Nepraš