U deskového řeziva rozlišujeme tloušťku, šířku a délku, dále plochy, boky a čela. Podle polohy ploch vůči středu kmene rozlišujeme plochu vnitřní (pravou) a vnější (levou, obrácenou k běli). Rozeznáváme i plochu lícovou a rubovou (lícová má méně vad). Podle způsobu opracování se pak desky dělí na neomítané (nemají oříznuté boky) a omítané (s ořezanými boky).
Dřevěné prvky se samostatně používají zřídka. Většinou se spojují do větších celků nebo se připojují k podkladu. K tomuto účelu se používají různé konstrukční spoje a spojovací prostředky. Nejjednodušší spojení dřeva umožňují kovové hřebíky. Velikost hřebíku se označuje dvěma čísly – první znamená průměr hřebíku v mm, druhé délku hřebíku v mm. Nejběžnější jsou stavební hřebíky s plochou hlavou.
Hřebíkový spoj je dostatečně pevný, jsou-li hřebíky zatlučeny vhodným způsobem, mají přiměřenou tloušťku a délku (2/3 hřebíku by měly být ve spodním prvku). K zatloukání se používá kladivo s rovnou ploškou, oblá ploška způsobuje ohýbání hřebíků. Platí zásady:
Potřebujete-li zapustit hřebík hlouběji do dřeva stačí si pomoci druhým hřebíkem, aby kladivo nepoškodilo povrch desky. Hřebíky s větší tloušťkou drží ve dřevě lépe než hřebíky slabší, mohou ale způsobit rozštípnutí dřeva, protože vnikající hřebík působí jako klín. Tomuto jevu lze částečně zabránit ztupením špičky hřebíku (stačí sklepnout kladivem). U tvrdých dřev tato úprava nestačí, je potřeba předvrtat otvor o nepatrně menším průměru, než je průměr zatloukaných hřebíků. Rozštípnutí okrajů desek u přesahů zase zabráníte tak, že přesahující část desky odříznete až po zatlučení hřebíku.
K dostání jsou dnes také nejrůznější speciální hřebíky, pro dřevěné obklady ale nejsou zapotřebí.
Dnes, kdy k běžné výbavě kutilů i profesionálů patří akumulátorové nářadí, vystřídaly hřebíky v připevňování desek vruty. Poskytují ve srovnání s nimi větší pevnost, a protože s akumulátorovým nářadím padlo omezení v podobě komplikovaného předvrtávání a ručního šroubování, vítězí dnes jednoznačně ony. Je to i kvůli dalšímu benefitu – vrutové spoje jsou na rozdíl od hřebíkových rozebíratelné. Na trhu jsou vruty v mnoha provedeních tvarových i materiálových.
Konstrukčním prvkem, pro který jsou desky ve stavebnictví určeny, je jakákoliv rovná plocha – podlaha, strop či obklad stěn. Pro spojování desek v těchto instalacích se nejčastěji používá některý typ rozšiřovací vazby. Nejobvyklejší je spojení na polodrážku nebo na pero a drážku. Pouhé přiražení na sraz by s největší pravděpodobností způsobilo vznik spár mezi deskami z důvodu sesychání dřeva.
Dřevo je přírodní a živý stavební materiál, který přijímá vlhkost ze vzduchu, ukládá ji a v suchém prostředí ji zase odevzdává do okolí. Přitom se stále mění jeho tvar – dřevo pracuje.
Podlaha z masivního dřeva je nejčastěji palubková, tzn. s použitím spojů na pero a drážku. Prkna pro podlahy jsou obvykle dlouhá 1,5 až 3,0 m, široká 10 až 16 cm s tloušťkou 2,5 až 3,0 cm.
Nejčastěji se pro podlahy používá dřevo smrkové. Podlaha z jedlového dřeva častým mytím šedne a vypadávají z ní suky. Nehledě k tomu, že jedlové desky nepatří k běžné nabídce na trhu. Když jsme u mytí podlahy z desek, tak periodickým navlhčováním se zintenzivňuje bobtnání a smršťování desek a výsledkem jsou zvětšené štěrbiny mezi jednotlivými deskami. S tím je třeba při kladení podlahy počítat.
Dřevěné obklady v interiéru mají estetickou, akustickou i tepelně izolační funkci. Vlhkost desek pro tyto instalace má být 8 až 10 % a ideální je, když dřevo před zabudováním nějaký čas leží v místě, kde bude aplikováno. Dojde k vyrovnání vlhkosti a předejde se budoucím problémům s objemovými změnami.
Pro obklad se doporučují desky asi 12 cm široké. Typ použité dřeviny není v tomto případě rozhodující, v interiéru je možné využít všechny dostupné druhy. Vždy je však nutno počítat s možnými změnami rozměru jednotlivých palubek i celého obkladu.
V suchém prostředí lze palubky upevňovat přímo k podkladu. Pro lepší vyrovnání obkladu a možnost odvětrání se ale častěji i v interiéru obklad montuje na latě nebo na rošt.
Podobně jako stěny je možno obkládat i strop. Kromě přímého obkladu stropu se lze setkat i s tzv. sníženým stropem (obvykle o 200 až 600 mm níže), a v tom případě musí být na 1,5 m2 obkladu nejméně jedno kotevní místo.
Při obkládání stěn a stropu deskami věnujte pozornost orientaci desek. Vodorovně orientovaný obklad stěn prostor prodlužuje, svislý zase zkracuje. Pokud je dřevěný obklad jen částečný ukončuje se překrývací lištou.
Dřevo instalované v exteriéru je vystaveno mnoha vnějším vlivům, které výrazně urychlují jeho rozklad. Ultrafialové záření, teplo, déšť, sníh, mráz a změny vlhkosti působí na dřevo s rozdílnou intenzitou nejen v průběhu roku, ale v průběhu každého dne. Zákonitě proto ve dřevě dochází k mnoha negativním jevům. Deformace desek následně způsobuje uvolňování hřebíků, které obvykle nevypadnou jen proto, že již stačily zkorodovat a koroze je ve dřevě drží. Mohou však způsobit zabarvení dřeva ve svém okolí.
Dalším negativním jevem je postupný rozklad dřeva, počínající obvykle změnou barvy a končící hnilobou. Odstraňování těchto následků je obvykle problematické a je lépe podobnému poškození předcházet:
Konstrukční opatření spočívají v takovém uspořádání dřevěných prvků, které maximálně omezuje možnost vnikání vody do dřeva nebo usnadňuje vysychání a odtok vody.
Pro venkovní obklady se používá dřevo vysušené na 15 % a ze dřevin volíme ty, které charakterizuje vysoká přirozená trvanlivost a odolnost proti vnějším vlivům. K našim nejtrvanlivějším dřevinám patří dub, jenže je dost těžký. Výhodnější je proto modřín, borovice, případně smrk nebo dnes dostupné evropské a severoamerické dřeviny. Rozhodně se pro exteriér nehodí dřevo měkkých listnáčů, které kromě malé trvanlivosti vykazuje i značné objemové změny.
Pro venkovní obklady se používají desky z rostlého dřeva do šířky 12 cm. Při větších šířkách mají rozměrové změny způsobené kolísáním vlhkosti závažnější následky. Tloušťka desek pro venkovní obklady se pohybuje mezi 14 a 21 mm. Desky lze instalovat horizontálně, vertikálně i šikmo, vždy by však měly být dodrženy zásady:
Rubová strana venkovních dřevěných obkladů by měla být vždy provětrávaná, proto se připevňují na nosný rošt. Musí být konstruován tak, aby umožňoval nepřerušované proudění vzduchu směrem vzhůru.
Venkovní obkladové desky se připevňují běžnými vruty nebo hřebíky, pokud jsou v drážce nebo polodrážce. Při nechráněné expozici musejí být použity připevňovací prvky povrchově upravené. Nezapomeňte ani na to, že přípoj musí vždy umožňovat nezbytné tvarové a objemové změny dřeva. Proto se k téže lati připevňuje deska jen jedním hřebíkem. Dva hřebíky v okraji desky by mohly způsobit, že se buď vytáhnou nebo deska praskne.
Kromě desek z rostlého řeziva je na trhu také velmi široká škála aglomerovaných desek na bázi dřeva (např. dřevotřískové, dřevovláknité apod.) – ale o tom zas někdy příště.
Foto: Pixabay
Dřevěné konstrukce střech jsou svébytnou a poměrně jasně definovanou kategorií. Přesto občas narazíme na systém, který se z obvyklých pravidel zcela vymyká. Do této kategorie patří tzv. Zöllingerova k...
Jste majiteli staršího domu a rádi byste zde vybudovali podkrovní bydlení? V první řadě se budete muset zamyslet nad krovem. V době výstavby těchto domů se s využitím prostor pod střechou běžně nepočí...
