Desatero o žlabech a okapovém systému: přehledný průvodce

Okapový systém je nedílným doplňkem střech, a to funkčním i estetickým. Bez něj není střecha úplná. Základem jsou vodorovné žlaby, ke kterým patří ještě čela žlabů, kotlíky a kolena pro napojení svislé svodové roury. Zapomenout nesmíme ani na žlabové dilatace, kterými se řeší tepelná roztažnost materiálu. Užitečnými, ale už ne nezbytnými prvky jsou pak lapače listí (zabraňují ucpání svodové roury) nebo odvaděče vody (nasměrují dešťovku do záchytné nádoby).

1. Žlaby rozlišujeme podle umístění na střeše

Nejběžnější jsou podokapní žlaby, umístěné pod hranou střechy v hácích kotvených ke krokvím. V minulosti byly časté také nástřešní žlaby, kterými je ukončená krytina přímo na střeše. Ukládají se také do háků a musí být pod nimi bednění.

Na provádění složitější jsou nadřímsové žlaby, které vyžadují stavební úpravu římsy, na které jsou uložené. Proto se používají jen tam, kde by jiné řešení vadilo architektuře stavby. Totéž je možné říct o zaatikových žlabech, které jsou skryté za vyzdívkou atiky. Toto řešení je časté u historických objektů, u moderních staveb slouží k estetickému zakrytí žlabu zavěšené plechové masky.

2. Rozdělení podle tvaru a materiálu

Nejběžnější podokapní žlaby jsou na trhu v provedení půlkulatém nebo hranatém. Mnohem větší výběr je v jejich materiálech, které se liší jak pořizovací cenou, tak svou životností. Životnost jednotlivých materiálových variant za normálních klimatických podmínek viz tabulka (zdroj: Doc. Ing. Václav Kupilík, CSc. – Střechy):

V průmyslových oblastech, kde dešťová voda nasycená chemikáliemi působí jako zředěná kyselina, je lepší se vyhnout pozinkovanému plechu, který by korodoval rychleji.

3. Jak správně umístit odvodňovací systém

Podokapní žlaby musíte umístit tak, aby je ve vodorovném směru krytina přesahovala. Maximálně ale 2/3 profilu. Výškové osazení pod hranou střechy volte tak, aby i za větru voda skapávala do žlabu a nebyla zaháněná na fasádu. Tam, kde hrozí poškození žlabů sjíždějícím sněhem, ale můžete žlab osadit níže, aby ho ledová plotna minula.

Žlab musí být uložený ve spádu směrem k odtoku. Minimální spády žlabů:

4. Která velikost žlabu je ta správná

Velikost průřezu žlabu se odvíjí od klimatických podmínek v dané lokalitě, sklonu střechy a velikosti odvodňované střešní plochy. Vliv má do jisté míry i použitý typ krytiny, protože třeba z falcovaného plechu voda odtéká rychleji a žlab se rychleji naplní. Obecně platí, že na 1 m² odvodňované plochy střechy připadá 0,8 až 1,0 cm² průřezu žlabu. U strmých střech a hladkých krytin by to mělo být více, cca 1,0 až 1,2 cm².

5. Pravidla, jak má vypadat profil žlabu

U žlabu je nutné zajistit, aby ani při 100% naplnění voda nepřetekla do střešní skladby. Proto je vnitřní hrana (u stěny) vždy výše než hrana venkovní. U půlkruhových podokapních žlabů o 10 mm, u podokapních hranatých a nadřímsových o 20 mm. Nástřešní žlaby musejí mít přeliv venkovní hrany níže dokonce o 50 mm.

6. Žlabové háky

Při plném naplnění vodou představuje žlab zatížení asi 20 kg na běžný metr. Ještě více to může být v zimě, kdy se o žlab opře sníh ze střechy. Proto jsou žlaby vyztužené naválkami a pevně držet musejí i žlabové háky. Připevňují se nejčastěji na krokve a jejich osová vzdálenost může být max. 1,2 metru. Pokud střecha nemá přesah před líc fasády, pak mezi hákem a stěnou nechejte odstup 2 až 3 centimetry.

Spád pretočených háků, které se šroubují z boku krokví, se vytváří postupným snižováním přichycení. Jiné je to u háků rovných, určených pro montáž shora na bednění. U těch potřebný spád vytvoříte ohýbáním v různé vzdálenosti od jejich konce.

7. Dilatace žlabů

Maximální jednolitá délka podokapního žlabu je 15 metrů, v případě hliníku a titanzinku jen 12 metrů. U nástřešních žlabů musíte dilatovat po 9 metrech (hliník a titanzinek po 6 metrech). U členitých střech, kde jsou součástí žlabu rohy (vnitřní nebo vnější), se zkracuje délka dilatačního úseku napojeného na roh/kout na polovinu.

Při větší délce žlabu ho musíte rozdělit na dilatační úseky, abyste zabránili deformacím od délkové roztažnosti. Tradičními způsoby bylo přerušení žlabu v místě rozvodí (nejvyšší místo) nebo ve žlabovém kotlíku u odtoku (nejnižší místo). Dnes jsou součástí odvodňovacích systémů speciální prvky – spojky žlabů. Vytvoří vodotěsné napojení žlabů, které navíc absorbuje jejich dilatační pohyby.

8. Technika spojování

Napojení prvků žlabu musí být vždy vodotěsné a mimo dilataci i pevné. Způsoby, jak toho dosáhnout, se liší podle materiálu žlabu. Žlaby z pozinku a mědi se spojují nýty nebo pájením, titanzinek jen pájením. Hliníkové žlaby můžete lepit speciálním lepidlem nebo nýtovat.

9. Odpadní potrubí

Součástí moderních odvodňovacích systémů jsou žlaby, veškeré doplňky a také odpadní potrubí. Vše je ze stejného materiálu a často i se stejným profilem (oblým nebo hranatým). Průřez svodu musí odpovídat profilu žlabu:

U hranatých rour musí mít menší strana velikost minimálně stejnou jako je průměr odpovídající kruhové roury. Pamatujte, že u malého průřezu svodového potrubí hrozí ucpání, případně zmrznutí. Tomu můžete předejít instalací topných kabelů. Doporučujeme ho ale aplikovat jen zvenčí, protože uvnitř se na nich zachycuje listí a ucpává svod.

Aby voda odtékala opravdu rychle a nezahlcovala žlab, udělejte svod maximálně rovný, bez odskoků a kolen. K připevnění na fasádu vám poslouží objímky z pásoviny, které instalujte ve vzdálenosti max. 3 metry (u průměru svodu nad 100 mm do 2 metrů). Mezi objímkou a fasádou ponechejte odstup 2 až 3 centimetry.

10. Ochrana svodu před poškozením

Spodní část dešťových svodů chraňte před náhodným nebo úmyslným poškozením. Pro vytvoření přechodu mezi plechovou rourou a kanalizací se hodí ochranné roury z nějakého pevnějšího materiálu (litiny, oceli, popř. PVC), které by měly sahat do výšky 1,5 metru nad terénem. Ochranná roura by měla mít čistící otvor, který vám pomůže s pravidelným čistěním svodu. Řešením je také instalace lapače střešních splavenin.

Zdroj: Pravidla pro navrhování a provádění klempířských prací (vydal Cech KPT ČR)