Dům Kalich, původně nazývaný Dům pod bání, stojí na Mírovém náměstí v Litoměřicích a na střeše má vyhlídku ve tvaru kalichu. Kalich, který se stal symbolem města, připomíná zdejší vinařskou tradici. Původně pozdně gotický dům byl do renesanční podoby přestavěn v letech 1570–1580, a tehdy získal dnešní vzhled s kalichovitou bání. Poté, co se stal měšťanský dům Mrázů z Milešovky radničním domem, se ve věži Kalichu konávala zasedání městské rady. Městský úřad sídlí v domě i dnes a z věže je vyhlídkové místo.
Dominanta historického centra se může s dvaceti metry výšky a čtyřmi metry průměru směle hlásit o pozici největšího kalichu ve střední Evropě, vešlo by se do něj přes 300 hektolitrů vína. Unikátní je věž i svou konstrukcí a v České republice nemá obdoby. Podobné konstrukce se vzácně dochovaly v Německu, Holandsku či Belgii, kde jsou součástí zámeckých věží, radničních i hanzovních domů. Litoměřický „kalich“ je tudíž nejvýchodnější dochovanou stavbou svého druhu na světě.
Průzkum odhalil, že mladší krov, který je paradoxně vespodu, je z roku 1834. Na něm stojí mnohem starší věž a anály dokládají, že v průběhu let přestála zásahy blesku a také dělové střely během první slezské války v roce 1742. Všichni proto byli zvědaví, zda podrobný stavebněhistorický průzkum, který se k současné rekonstrukci pojí, doloží původnost konstrukcí. Po odebrání vzorků dřeva vyšlo najevo, že stromy použité na trámy byly káceny na v zímě1568/1569. To znamená, že stavba přestála 450 let bez zásadní proměny.
V průběhu těchto let ji ale poškodily nesystematické stavební zásahy, zejména úpravy realizované od šedesátých let minulého století. Při nich například byly renesanční a raně barokní malované stropy zavěšeny na ocelové profily a při jejich ukládání na zdivo došlo k vyřezání pozednic. Nové tesařské řešení proto musí zpátky svázat věnec pod věží. Také vše ostatní, co bylo poničeno dřívějšími neodbornými opravami, bude uvedeno do původního stavu. Jinak se ale krov vyměňovat nebude.
Plášť báně tvoří výrazně zahnutá žebra z jednoho kusu masivu, vyskládaná do konstrukce připomínající kostru lodě. Při průzkumu klasicistního krovu bylo zjištěno, že jeho prvky obsahují dlaby, které do konstrukce nepatří. Zkoumáním došli odborníci k závěru, že se jedná o vysekané vorové žabky, což signalizuje, že předci použili plavené dříví. Právě tohle zjištění iniciovalo myšlenku, použít k opravě také dřevo z vorů plavených po řece.
Podstatou zvolené mokré cesty úpravy dřeva je postupné vyluhování některých živin proudící vodou. Dřevo tak lépe odolává dřevokaznému hmyzu a zůstává pružné. Stojatá kalná voda zase slouží jako penetrace a zpevňuje povrch dřeva. Při obou postupech získá dřevo žádoucí vlastnosti, které nové stavbě zajistí dlouhou trvanlivost. Podrobněji vše vysvětluje pan Oravec, majitel realizační firmy Tesařství Čenda: „Mokrou cestou úpravy dřeva v proudící vodě se postupně vyluhují škrob a cukr, které lákají dřevokazný hmyz. O takové dřevo by už například tesařík neměl mít zájem. Zároveň by dřevo mělo máčením ztratit přirozené pnutí, takže by nemělo praskat a kroutit se.“ Kvůli těmto přednostem stálo za to absolvovat náročný proces, velmi složitý jak po stránce technické, tak legislativní.
Napodobena byla nejen původní technologie stavby, ale použity byly také stejné druhy dřeva. Dříve lidé dobře věděli, kam které dřevo patří a proč. Pružné jedlové dřevo používali na krokve, kdežto po tvrdém houževnatém dřevě z modřínu nebo listnatých stromů sáhli v případě pozednic. Dřevo z dubu a jasanu jim zase sloužilo na výrobu kolíčků na spoje do krovů. Mělo-li být toto dodrženo, bylo podmínkou číslo jedna sehnat původní dřevinu – jedli bělokorou. V našich lesích je v současné době zastoupena pouze jedním procentem, proto se jevilo jako zázrak, když se ji podařilo zajistit v lokalitě u Luckých Chvalovic ve Středočeském kraji. Na těžené dřevo v areálu bývalých ženijních kasáren tesaři pana Oravce odkornili a mohli se pustit do stavby vorových tabulí.
Zvolený postup obnovy krovů litoměřického Kalichu je unikátní, ovšem plně koresponduje s významem věže. Dřevo plavené nebo máčené v rybníku je dnes něčím, co se používá zcela výjimečně a jen u oprav významných památek.
Pro technologický postup máčení v mrtvé vodě – rybniční, byly vyrobeny čtyři vorové tabule v délkách čtyři metry a šíře dva metry. Zvoleno pro ně bylo rádlování drátem. Pro plavení se rádlování nepoužívalo, nebylo totiž spolehlivé. Na divoké vodě dráty při nárazu do kamenů praskaly. Pro rybniční vodu je ale odpovídající, a tak mohly být čtyři vorové tabule ponořeny do návesního rybníku v Zahořanech, asi 7 km východně od Litoměřic. Strávily tam šest měsíců, aby se dřevo dostatečně napenetrovalo kalem a bylo možno jej použít v místech styku se zdivem.
Jiný byl technologický postup plavení v živé vodě, v řece Labi. Bylo připraveno pět vorových tabulí v různých délkách – předák osm metrů, slabák čtyři metry, třeťák šest metrů, čtvrťák šest metrů a zadák v délce osmi metrů. Jedlové, modřínové, smrkové, dubové a jasanové kmeny byly svázány dobovým způsobem, pouze nedostatkové houžve byly nahrazeny provazem. „Houžve se v našich suchých letech nedaly sehnat, a tak jsme použili lana. To však byl na vorech jediný novodobý prvek, jinak bylo vše vytvořeno původní technologií,“ upozorňuje Oravec.
Do řeky se vory ukládaly začátkem května 2019, a to pod jezem v obci České Kopisty. Svázané zde čekaly až do poloviny července. V pátek 9. srpna nastal ten slavný den, kdy bylo dřevo za doprovodu armádních člunů a za přihlížení veřejnosti plaveno po řece do Litoměřic.
„Převezli jsme vorové tabule pod zdymadla na kotviště, kde byly seřazeny do pramene,“ popisuje postup pan Oravec a pokračuje: „Délku měl 32 metrů, což s ponořenými vesly vyjde na celkem 40 metrů. Vor řídil plavec pan Jankovský, který má i vrátenský patent, tedy něco jako řidičák na vor. Pod jeho dozorem jsme provedli pramenem několik manévrů, abychom byli na plavbu připravení. Například jsme vyzkoušeli brzdu či plavbu proti proudu, která nás čekala u Lodního náměstí v Litoměřicích.“
Pak už pramen vorů vyplul z Českých Kopist. „Všechno jsme se snažili udělat pomocí dobové technologie. Na předáku byly nožice s usazenými rudlaty, tedy řídicími vesly. Na zadáku byla opačina, což je veslo, které se používá, když se pramen potřebuje dostat do boku. Na zadáku byl osazen také šrek, šrekování je totiž starý způsob brzdění pramenu, kdy se štíhlý kmen vsune do díry ve voru a zapře se o dno řeky. Na prostředním voru nechybělo ohniště, což je rovněž původní prvek. Vory plující v noci musely být osvětlené,“ doplňuje tesař. Čistě historický ráz však přece jen něco narušovalo, a to dva benzinové motory. „Předák vorové tabule jsme museli osadit závěsným pohonem, protože podle současného plavebního řádu se v řece nesmí pohybovat volně plující plavidlo,“ krčí rameny Oravec.
Plavbu vorů po celé trase sledovali diváci a velký dav voraře přivítal na Lodním náměstí v Litoměřicích, kde zakotvily. Akce jim připomenula vorařskou tradici na Labi. Do Litoměřic se dřevo běžně plavilo nejen z Mělnicka, ale i od Brandýsa nad Labem. Z litoměřického kotviště putovaly ještě na počátku 20. století vory až do Hamburku.
„Vory jsme z vody vytáhli za pomoci dobrovolných hasičů, kteří nám je pomohli ostříkat od nečistot. Pak jsme kmeny dopravili do oploceného areálu na Mírovém náměstí, kde musely nejprve týden vysychat, než jsme mohli začít s opracováváním. Protože jsme i tak pracovali s mokrým dřevem, tesali jsme vše s přidanou rezervou,“ líčí další postup Zdeněk Oravec. Díky přípravě jednotlivých prvků krovu na náměstí, měli obyvatelé možnost na vlastní oči vidět tradiční metody opracování dřeva.
Otesané trámy pak byly převezeny do provětrávané haly v areálu bývalých ženijních kasáren v Litoměřicích. Sem k nim přibylo i dřevo ze čtyř vorů, máčených ve stojaté vodě záhořanského rybníka. Veškeré dřevo bylo nejprve asi rok uskladněno a teprve po jeho dokonalém vyschnutí nastal čas vlastní opravy krovu, zakončené kompletní výměnou střešní krytiny.
Cech KPT ČR
Foto: archiv Zdeňka Oravce
Pevnější než ocel, robustnější než beton a pružnější než dřevo – bambus by se mohl stát novým „zázračným“ materiálem ve stavebnictví. V Asii, Africe a Jižní Americe se tento udržitelný zdroj používá k...
Český Krumlov je známým turistickým cílem pro milovníky památek, vodáky nebo příznivce divadla s otáčivým hledištěm. Rádi bychom vám jej ale představili ještě jinak, a to jako město malebných střech s...
